Tanec s ďáblem

Okolo mě stěny. V první chvíli mi dalo práci, než jsem pochopila, kde vlastně vůbec jsem. V tu chvíli mi i došlo, co se dělo. Hlava mě bolela, jakoby se do ní zařezávalo tisíce nožů. Nohy zcela nefunkční. Trvalo, než jsem se posadila. V ten moment jsem si uvědomila, že na posteli jsou kolečka krve a na čele mám zaschlou krev. Výborně, můj přítel se zase na mě vyřádil a za chvíli přijde se snídaní do postele, kytičkou a nějakou tou milou pičovinkou, co zase všechno spraví. Zvedla jsem se a zjistila, že je všude ticho. Není doma. Popadla jsem svoje věci, oblékla se a rychle honem pryč.

  Lidi chodili do práce a koukali na mě divně. Co je ta za šílenou holku s krvavou hlavou. Bylo mi to jedno. Utíkala jsem a měla jsem v plánu stopnout auto, i když jsem s tím už jednou měla špatnou zkušenost. Zastavili mi dva mladí kluci, kteří sice na mě celou cestu divně hleděli, ale taktně se mě na nic nevyptávali, za což jsem byla velmi vděčná.

  Odemkla jsem si náš byt. Máma byla v práci a její přítel u nás byl jen někdy. Doma byl jen můj malý brácha. Když mě spatřil, s rozběhem na mě skočil a pověsil se mi na krk.                                           

  "Kačenko, já jsem tak rád, že tě zase vidím!" Moc často jsem doma nepobývala, tak jsme si s bráchou byli celkem vzácní.

  "Tak pojď, budem spolu koukat na televizi. Máš hlad? Něco ti udělám," řekla jsem, abych se zbavila vzpomínek na včerejšek. "Kdy přijde máma?"

  "Až ve dvě, má ranní," odpověděl mi už s nezájmem můj bratr, protože si zrovna pustil Madagaskar, svůj oblíbený kreslený film.

  "Tak fajn," řekla jsem si. Moje matka mě takhle nesmí vidět. Byla jsem vychovávana stylem:"Spoléhej se sám na sebe, nebreč, buď silná" apod. Vždy jsem si musela pomoct sama. A teď jí prostě nemůžu říct, ty hele mami, můj kluk mě mlátí, stejně tak, jako to dělal můj táta tobě před několika lety. Historie se opakuje… Ne, tohle jí  opravdu nemůžu říct… I když jí bude jasné, že se něco stalo, když jsem doma.

  Šla jsem se umýt a přemýšlela jsem nad tím, co mámě povím. Řeknu jí, že jsme se jen pohádali. Ne, to je taky blbost. Ta rýha na čele mluví sama za sebe.

  O půl druhé jsem se rozloučila s bráchou a táhla do háje. Jsem slaboch. Nedokážu mámě říct, že měla pravdu, že on je hajzl. Jsem slaboch. Mámě, která byla vždycky tak tvrdá, ale zároveň jsem ji vždy milovala… A ona mě taky, ačkoli jsme si to nikdy nedokázaly říct, protože ona na mě viděla jen to špatné. To byl taky důvod mého odchodu. No nic, sebrala jsem se a šla ke kamarádovi. Vím, že mi poskytne azyl, jak dlouho budu chtít, jenže sám čas nic nevyřeší. A já vím že toho hajzla pořád miluju a dovolím mu příště zase mě zmlátit.

  Ano, jsem hloupá. Nevím, jak jinak bych to zakončila.