Tak smutný konec..

Dívám se na hodinky.Měl přijít už o půl deváté a on pořád nikde a to je deset.Poslední dobou už není takový jako býval.Asi někoho má.Nějakou jinou.Tu,která mě nahrazuje.Proč mě tyhle myšlenky tak užírají?Proč jsem jenom tak žárlivá?…Ale proč?
Tak jako každé ráno vstávám,tak myslím na něj.Tak jako si každé ráno čistím zuby,myslím na něj.Takhle to jde celý den až po "tak jako jdu každý večer spát"..Ale proč?proč mi pohltil mysl a já teď nemám chvíli stání sama,všude mně pronásleduje ten jeho úhrančivý pohled.Nemám chvilku v klidu,trápí mě to,ale nedokážu se tomu pocitu vzepřít.A nejhorší je ta chvíle,kdy vytočím jeho číslo a pokusím se mu zavolat.Nikde není.Prostě mi ten telefon nebere a já cítím na prsou tak řezavou bolest a polykám ty hořké slzy,co mi tečou po tváři.Už si ani nevzpomínám na tu chvíli jak jsem se těšila na dnešní schůzku.Pan Důležitý si na mně udělal čas a já hloupá hned běžela,abych ho viděla.Bohužel mu určitě do cesty vlezla nějaká hvězda,takže já musím počkat a abych náhodou neotravovala,radši si vypne mobil.Pane Bože,za co mně tak trestáš?Vždyť já jsem se jenom zamilovala…a to jsem si myslela,že je to něco krásného.Láska tak moc bolí,už ji nechci zažít…
Když přijdu domů,s nikým se nebavím a jdu okamžitě do vany.Horká voda působí jako balzám na moji smutnou a zklamanou duši.Tak moc jsem ho milovala.Byl tím jediným,co mně zachraňovalo od sebepoškozování,kterému jsem propadla po tragické smrti svého bratra.Ještě že tu má otec žiletku.Trošku se říznu a zase cítím tu příjemnou bolest,projíždějící mým tělem.Cítím,jak se mi vrací do bolesti život,ale pořád jsem unavená.Skze zápěstí jsem vyplakala krvavé slzy a teď jdu spát.Stejně se v posteli převaluji a nemůžu usnout.Myslím na něj.Jenom na toho,co mi vzal klid..Michal…M..i..ch…a…l…tak si užívám každou hlásku jeho jména a říkám si,že už jsem asi zešílela.Přiznávám si to,zešílela jsem láskou.Proč ale k tomu nepravému?No nic,dneska asi nezaberu.Zmučeně se zvedám z postele a přemýšlím,proč já musím být z těch,kteří nemohou usnout ani přes velkou únavu.Beru si knihu citátů o lásce.A je tu jeden,který mě zaujal."Nikdy neopouštěj toho,jejž miluješ,kvůli tomu,jenž se ti líbí,neboť on tě opustí pro člověka jehož miluje."Jak pravdivé…A další…"Tomu,jehož miluješ,nedopřávej tolik lásky,kolik chceš.Pytlák neloví v lese plném srn."Aha,tak to je můj příklad.Michala miluju už dva roky,ale čím víc jsem mu dokazovala svoji lásku,tím víc se uzavíral do sebe a tím víc si mě přestával všímat.A já hloupá jsem si to uvědomila až teď.Jak jsem blbá.A já zatím…
..Proč se mi chce tak brečet a navíc se venku něco pohnulo.To by bylo normální,ale tohle byl velmi neobvyklý pohyb.Vidím známou siluetu a rozklepu se po celém těle…Je to on..Michal…Klepe mi na okno.Samým vzrušením nemůžu udělat pomalu ani krok,ale nakonec se k tomu přece jen rozhoupu a to zrovna ve chvíli,kdy už skoro paá ze stromu.Otevírám okno a můj vyvolený vchází,tedy spíše vlézá do mého království.Porozhlédne se a já nejsem schopná slova.Prohlížím si jeho profil,tak krásně harmonický a k tomu mě zase ovládá ta jeho vůně.Bílá pleť a černé vlasy jako uhel a ty nádherné tmavé oči…Podívá se na mně a všecko mu dochází,ostatně jako vždycky.Ten jeo úhrančivý pohled,to je to,kvůli čemu za ním jdu jako ovce a i když jsem na něj byla ještě před 5 minutami naštvaná,teď ho zase miluji.On řekne jenom:"Promiň,že jsem nepřišel.Táta mě nechtěl pustit a musel jsem uklízet.Promiň,opravdu se omlouvám…" pokusí se mně políbit,jenomže já ucuknu.Nevím proč jsem to udělala a vypadá to,že on taky ne."Ty jsi na mně naštvaná?Ještě jednou promiň fakt.Já nevím jak se ti mám omluvit.Já vím,že jsem na tebe poslední dobou kašlal..ale ty jsi byla taková divná…Ještě jednou ti říkám promiň" Netuším,co to do něj vjelo.Je tak milý,skoro až úlisný a to je to,co nechápu."Ale vždyť já se na tebe nezlobím…nemůžu jinak,já tě prostě miluju.."Umlčí moje slova polibky.A já se už nebráním.Miluji ho a nedokážu mu odolat.Ta touha mi projíždí celým tělem.Prostě to nejde,já mu teď neřeknu,že mě to hrozně naštvalo, a že jsem si myslela,že se na mně vykašlal,ani to,jak sem si musela naříznout zápěstí,abych překonala tu touhu mu nějak ublížit,ale zároveň ho milovat.Všímám si,že má novou bundu..moc mu sluší a je v ní přímo k zulíbání,jenomže jemu sluší všecko.I přesto mmu říkám:"Je tu trochu vedro,ne?Sundej si tu bundu…"Vůbec se nebrání a okamžitě ji stahuje.Vypadá teď jako bůh..ale vážně.Je moc dokonalý na to aby mi mohl patřit,ne tenhle kluk není pro mně,ale i přes tyhle myšlenky se nebráním dalším polibkům.Instikntivně mu sundávám i mikinu a tričko.Zazubí se na mně:"Zas takový vedro tu není,co,ty moje dračice?" Dračice??Tohle vážně není můj Michal…co se týče milých oslovení se zatím odhodlal jenom na slůvko princezna,ale jinak..na tohle si moc nepotrpěl.To je ale jedno,protože mi sundává noční košili,pod kterou mám jenom kalhotky.Pokládá mě na moji postel a tam se mazlíme.Na to,že je to spíše takový ten drsňák jsou jeho doteky moc něžné.Po chvíli se neubráním tomu,abych mu rozepla kalhoty,ale nejsem až tak rozjetá abych mu je i sundala.To ale udělal za mně…A teď nevím kam s očima,protože jeho trenky nejsou až tak moc volné,aby nebylo vidět to,co jsem u něj tedy ještě vážně neviděla.On do mně asi vidí,jelikož se na mně položí a já teď nemám problém s tím,kam mám koukat.Vidím totiž jenom jeho obličej a nezmůžu se na nic jiného,než ho políbit.A teď už je ten polibek tak dlouhý a plný touhy.Nemůžu se ho nabažit,hltám každý jeho pohyb a mám skoro pocit,jako by už byl ve mně.Na to ale přijde každou chvíli,protože z nás sundává poslední kousky našeho oblečení.Následuje a další polibek,stejně o dost vášnivější než ten předchozí a pak už se ze mně stává žena.Jsem ráda,že to probíhá v objetí toho,koho tak moc zbožňuji.Moje touha mě spaluje jako oheň,ale zároveň i mrazí a cítím,jak jsem absolutně oproštěná od okolního světa,jsem tu jenom já a moje láska.Vychutnávám si každý pohyb a cítím,jak se osud naší vášně naplňuje….
Všecko krásné musí jednou skočit,protože neskončí jen to,co nezačíná.Je půl druhé v noci a všude je takové ticho.Společně koukáme z okna a mazlíme se.Sice už oba oblečení,protože Michal se chystá odejít,aby ho otec nesháněl,ale to vůbec nevadí,protože i tak oba víme,že na sebe budeme čekat.Polibek na rozloučenou je krásná záležitost….A spánek taky a je jedno jestli o samotě,nebo s někým,víte jak..
Ráno u snídaně mě nic nerozhází,pubertální výlevy mojí sestry,hned po ránu špatně naladěný otec.Ani matčin křik mě neštve,mám prostě pohodové ráno a dojem,že mi to závidí.No co,tady máte další úsměv.Když si vzpomenu na včerejší depresi,jsem úplně šťastná,protože si vzpomenu na to,jaký konec ta deprese měla a na to,že už za týden Michala zase uvidím.Ve škole jsem úplně jako vyměněná,ani nereaguji na ty rádoby fórky svých spolužáků-vztyčený prostředníček a úsměv k tomu je mezinárodní gesto.Hned po té příšeře matematice si všimnu zprávy na mobilu."Tak jak si se vyspala,princezno?"Moje odpověď je taková milá-"S tebou by se mi spalo líp,ale i tak to bylo pěkný " Je tak krásné být zamilovaná.A navíc do někoho,kdo ji tak krásným způsobem opětuje..Ježiš,jak já se umím změnit.Ani ta škola mě už tolik neštve,ale i tak vítám její konec.Proč to takhle musí jít každý den a všecko se musí utápět ve stereotypu??Zvoní mi telefon."Ahoj lásko,co bys řekla takový menší oslavičce naší lásky,hm?"nevím co odpovědět"ale tak jo,kdy a kde??" Moc se těším,až ho uvidím…Ve smluvený čas jsem na místě,vzala jsem si sukeň!!!Ale vypadá to,že se líbím.Když Michal přijde,jenom mě zkoukne a řekne že mi to sluší.Asi fakt jo,protože na mně mlsně pohlíželi i ostatní,ale já jsem přece věrná.Jdeme k Majchymu domů a tam opakujeme to,co minule…Asi už to jiné nebude…
Uplynulo už takového času od doby,co jsem se v náručí mého miláčka Michala stala ženou.Ale není to ještě měsíc a navíc už před týdnem jsem měla menstruovat a pořád nic.Navíc se nemám komu svěřit a Michala nechci obtěžovat.Napadají mě hrůzné věci,protože já to mám vždy přesné jako hodinky.Navíc je mi poslední dobou dost špatně.Ale stejně jdu zítra na prohlídku,tak uvidím…
Ne,nemůžu tomu uvěřit,to nemůže být pravda…To přece nejde.Ne já nemůžu být těhotná.jak to mám říct Majchymu?Vždyť jsme oba tak mladí,ani jednomu z nás ještě nebylo 18 a máme být rodiče.To nejde.Ale na potrat přece taky nemůžu.Jak tohle budu asi jenom řešit?Přes slzy pomalu ani nevidím na cestu,ale k Němu jsem přece jenom došla.Nemůžu,ale přesto mu to musím říct.Když se mu podívám do očí,nevidím tam už tu lásku jako dřív.Je tak chladný,dokonce mně i odstrčil.Tak trochu nechápavě,ale i smutně jsem se na něj podívala…"Dej mi s tím pokoj..to dítě si nech vzít,nebo na mně zapomeň.Buď já,nebo ten parchant!"Tohle je už vážně moc.Jak já můžu žít?Je mi jenom 16 a mám mít dítě,zvlášť když mě rodiče určitě vyhodí na dlažbu.Nemám kam jít a to jenom kvůli několika nocem plným lásky.Domů dojít prostě nemůžu.Jdu na hřbitov za bráškou.Chvilku tam tak smutně sedím,ale moje myšlenky nejsou prádné.Proč mě to sem tak táhlo?Jenom bratříček mi rozumí.Jenom tady,blízko mrtvých nemám dojem,že jediné co dokážu,je brečet a na něco si stěžovat.Najednou už nejsem tak vyplašená,alespíše už prázdná a mimo.Můj život se prostě přiblížil k propasti až se mi stáhlo srdce.Hlavně z toho,že tu propast musím najít,abych překročila břeh mrtvých a živých.Nemá totiž už cenu žít.Beru si tam nahoře v lékárničce léky na spaní a zapíjím mohutným douškem vodky.Bráško,už jdu za tebou.Sice mě to všecko bolí,že odcházím,ale daleko víc mě bolí pomyšlení,že jsem tak naletěla někomu,kdo si to ani nezaslouží a navíc je tady to malé.Já jsem vážně šílenec a asi se s tím už nedá nic dělat.Začíná mě z toho strašně bolet hlava a mám křeče v břiše.Už to nevydržím.Slzy se mi derou z očí a zaoufalost mě úplně opíjí.To,že mi kuchyňský nůž protnul hrdlo mému zničenému vědomí už nějak uniká.Stejně tak už nezažiju to,že Michal zvoní u dvěří,protože si to všecko rozmyslel a chce mi pomoct…Čekej na mně,bratříčku……