Tak na co vzpomínat?

   Říká se, že nejlepší chvíle v životě se udávají v tu dobu, kdy je neočekáváš. Pravda. Nečekané. Ale nezapomenutelné.. Na co vzpomínat.. Za dlouhých procházek, kdy den halí do černého šatu noc, na co vzpomínat?

   Snad na Tvoji hruď, jež mě lákala být Tobě blízko.. Blízko, a tak daleko. Líbí se mi, pravda. Každý je svým způsobem krásný. Chtěla bych s ním ještě než zemřu mluvit. Tančit. Cokoliv.. Cítit tu samozřejmou blízkost.. Aby mi nešeptal do ucha jaká jsem potvora, ani slovíčka lásky. Ne, tohle nechci. Jen tu blízkost.

   Samozřejmost, s jakou mne vyzval k tanci, i po varování, že neumím tančit, že jsem nikdy neuměla tančit.. Samozřejmost, s jakou po druhém tanci palcem poodhrnul mé tričko a dotek, jímž si mne ve své podnapilosti přitisknul k sobě..

   I já jsem se se stejnou samozřejmostí k němu tiskla, opřená o jeho hruď, na okamžik zvláštně opilá, ač alkoholu netknula jsem se.. Šlapajíce mu po nohou.. Omluvila jsem se. „V pohodě “, řekl s úsměvem. Gentleman.

   Nečekané. Víckrát jsme spolu nemluvili. Ale život je dlouhý. Dnes můžu žít, zítra ne. Zážitků za čtrnáct let je víc než dost. Důvodů, proč žít, ještě nesčetněkrát víc. A nostalgie k tomu patří..

                                                                       ..tak na co mám vzpomínat?