Svět bez chladu?

Svět bez chladu?

 

„Tak, co mi k tomu řekneš?“

„Nevím co bych měla povídat.“*

„Ale no tak, nehraj si na nevinnou. Já přece vím že si to byla ty.“

„Nehraj si na vševědomou.“*

„To patří k mému já.“

„Pak musíš pochopit mé činy.“*

„Je to přiznání?“

„Ne… není!“*

„Zní to tak.“

„Ale není to tak. Rozumíš mi? Ne. Tak zůstaň tam kde jsi.“*

„Nikam neodcházím.“

„Já vím. Ty jsi tu totiž pořád že ano.“*

„Proč mě tak trápíš?“

„Tebe? Já? Nikdy!“*

„Ale ano! Copak to nevidíš, copak se neslyšíš?“

„Ne.“*

„Ubožáku.“

„Proč mne tak zraňuješ?“*

„Já mluvím pravdu.“

„Ty ničeho jiného schopna nejsi.“*

„To není zápor!“

„Když to říkáš ty, pak není. Ale copak jsi nikdy nechtěla zalhat.“*

„Nejsem toho schopna.“

„Ale jsi, jsi schopna čehokoliv. Copak jsi někdy mluvila tak, aby tě slyšeli? Ne, necháš se přeřvat.“*

„Nech mě. Neumím lhát… nedokážu to.“

„Nech té hry. Všichni umíme zalhat.“*

„Já ne. Proč to nepochopíš?“

„Tak už toho nech.“*

„Zraňuješ mě.“

„Dokážu snad něco jiného?“*

„Ne.“

„Tak si nestěžuj.“*

„Přiznej se!“

„K čemu?“*

„K té odporné zradě. Jak ses mohla opovážit udělat něco takového?“

„Opovážit? Je to můj úděl. Nos si své břímě a mě nech temnotě.“*

„Proč to bereš takhle? Vždyť dokážeš být milá. Dokážeš to! No tak se přemož a jednou odstup stranou. Nech někoho žít ve světle beze stínu.“

„Ty to opravdu nechápeš, že?“*

„Co? Co nechápu?“

„Není den bez noci, není černé bez bílé. Pochopíš to někdy?“*

„Ne.“

„Copak jsi pořád jen tak strašně něžná?“*

„Ne! Nejsem! Bolí, když musím říct pravdu.“

„Taková jsi.“*

„Tak už se přiznej! Pro jednou mě nech být! Prosím tě o to. Přiznej se k tomu! Já mám přece pravdu, nešpiň mne lží!“

„Ano! Ano, Pravdo. Přiznávám se. To já jsem to byla! To já jsem ta, kterou život naučil, že není cesta bez krve s strasti! A bez…“*

„…bez bezohlednosti?“

„Ano. Beze mě.“*

 

P.s.: Ty hvězdičky sou tam proto, abyste se v tom neztratili J 

        Nemusíte to pochopit, ale alespoň se o to posnažit … kuju