Strach

Asi pětiletý klučina spal ve své posteli v novém domě, do kterého se přestěhoval i s rodiči.

Měl krásně černé vlásky, které mu neposedně trčely do všech stran.

Najednou se s trhnutím probudil.

Opět se mu zdál ten sen.

Zdál se mu už několik dnů a on se z něj vždy probudil strachy.

Vstal a po jemném koberci přešel až ke dveřím, které byly otevřené.

Vešel na prostornou chodbu a vešel do ložnice rodičů.

Měli tam také otevřeno a říkali mu, aby kdykoliv za nimi přišel, když bude potřebovat.

Rozhlédl se po ložnici, do které vnikalo světlo z pouliční lampy.

Jejich postel byla prázdná.

Ucítil podivný pocit.

Začínal mít strach.

Rodiče, jeho ochrana a bezpečí tu nebyla.

Strašně teď potřeboval obejmout maminku a tatínka, ale oni byli pryč.

Vešel opět do dlouhé chodby.

Ještě byl malý na to, aby pochopil, co se děje, ale tušil, že to nebude nic dobrého.

Jeho kroky se rozléhaly velkým domem.

Bydleli tu pár dní a tak nevěděl přesně, kam má jít.

Nikdy nepochopil, proč musí mít, tak velký dům, ale rodiče mu řekli, že mu to jednou vysvětlí.

Zůstal zoufale stát na rozcestí.

Mohl jít buď do leva nebo do prava.

Vybral si tu cestu v levo.

Na stěnách vyselo pár obrazů a chlapce vždy některý z nich vyděsil.

Vždy si myslel, že tam na něj někdo číhá.

Asi patnáct kroků spatřil před sebou schodiště.

Málem se dal do běhu, ale něco ho zarazilo.

Najednou několik kroků před sebou něco uviděl.

Bylo to velké a dlouhé.

Leželo to v klidu.

Věděl, co to je.

Už jednou byl v zoo a tohle tam viděl.

Byl to dřímající had, který se chystá kousnout.

Nejspíš toho hada maminka s tatínkem viděli a teď ho šli hledat a ho tu nechali.

Nechali ho tu samotného a bezbranného.

Na místě ztuhl.

Nemohl se strachy pohnout.

Od tatínka věděl, že někteří hadi jsou jedovatí.

To znamenalo, že když ten had někoho kousně, tak ten člověk umře.

Co když pokousal maminku a tatínka?

Umřeli?

Zůstal tu sám?

Stál od hada asi deset kroků a stále se ani nepohnul.

Viděl jeho šupinaté lesklé tělo a otevřenou tlamu, která miřila přímo na něj.

Hipnotizovaně se do ní díval.

V hlavě se mu vybavila tatínkova slova.

Když se však ta osoba najde včas, je šance ji ještě pomoct.

To chlapce probralo.

Popošel jeden, dva, tři kroky a had nic.

Pořád tam na zemi ležel.

Udělal další krok.

Musí jim pomoct.

Nesmí je tam někde nechat.

Kráčel, až byl skoro u něj.

Pořád hada nezpouštěl z očí.

Měl pocit, že kdyby ho nesledoval, tak by se ten had zvedl a kousl by ho taky.

Začaly mu slzet oči a proto zamrkal.

Nechápal, co se to stalo.

Strach skoro opadl a on se svalil vedle toho hada.

Teď už to nebyl had, ale váza.

Nejspíš spadla z okna, které tam bylo.

úlevně si povzdechl.

Samozřejmě, že to nemohl být had.

Kde by se tu vzal?

Ale, kde je potom maminka a tatínek?

Určitě jsou v pořádku.

Zahleděl se před sebe na schodiště.

Půjde se po nich dolů podívat.

Pohyb.

Spíš vycítil než uviděl, že se vedle něj něco pohlo.

Vystrašeně se tam podíval.

Váza, která byla od něj asi metr, byla teď blíž.

Věděl, že se věci nemohou hýbat, jen tak.

Musí do nich třeba foukat vítr.

Ale tady žádný neby.

Všechna okna byla zavřená.

Vystrašeně vyskočil na nohy a dal se do běhu.

Seběhl se schodů.

Slyšel, jako by se za ním něco sunulo.

V polovině schodiště se otočil a uviděl hada, jak se za ním plazí a sleduje ho vražedným pohledem.

To není had.

Je to přece váza.

Před chvílí to přeci viděl.

Proč je tedy, tak vyděšený?

Seběhl ze schodů.

Had za ním zlostně syčel a začal se plazit po schodech.

Byl v další velké chodbě s mnoha dveřmi.

Jedny byly však otevřené a šlo z nch světlo.

Neotačíc se začal utíkat a vběhl do pokoje.

"Co tu děláš, Deny," ozval se hlas.

Chlapec se otočil po hlase a vyděsil se snad ještě víc.

Byla to vosa.

Obrovská vosa s obrovskými křídli.

A rozletěla se přímo na něj.

Vyběhl z pokoje a pokračoval chodbou.

Slyšel za zády rozzuřené syčení a jedovaté bzučení.

Už nemohl.

Jeho tělo bylo vysílené.

Spadl.

Už se nemohl zvednout.

Nechtěl se zvednout.

Kolem něj proplula osoba.

Žena asi kolem třiceti byla celá nahá a z hlavy jí ještě tekla krev.

Podívala se na chlapce svými prázdnými důlky a ušklíbla se.

Chlapec už to nevydržel a stratil vědomí.

Už ten strach nemohl vydržet.

Začal se probírat.

Uslyšel hlasy.

Byla to maminka, tatínek a ještě nějaký pán a povídali si.

Nechal ještě oči zavřené a poslouchal.

"Našli jsme ho dole v bezvědomí," říkal tatínek.

"Byl celý bledý," řekla i maminka.

"Včera byla ta noc," zašeptal neznámý muž.

Chlapcovi rodiče se na něj nechápavě podívali.

"Noc ve které některé vyvolené osoby vidí různé věci."

"Jaké věci?" zeptala se maminka.

Muž se na ni zpříma podíval.

"Nechtějte to vědět."

Nastalo napjaté ticho.

"Nejspíš se jen probudil a když nás nenašel v ložnici, tak nás šel prostě jen hledat. Vypadá už přeci dobře," řekl tatínek a ostatní přikývli.

"Chtěli jsme mu jen udělat radost, až se vzbudí," řekla maminka.

"Má dnes narozeniny a jen proto jsme to v noci připravovali."

Chlapci to došlo.

Docela na své narozeniny zapomněl.

Potom všichni tři dospělí ztichli a chlapec se začal propadat do snu.

Poslední jeho myšlenka byla, že je jeden z mnoha, co vídá podivné věci.

Potom usnul.