Strach v množném čísle

V malé vesnici uprostřed malebné krajiny byl příjemný letní večer. Jen co sedláci nakrmili svůj dobytek, zamířili do krčmy, kde jako každý večer nad pohárem medoviny hráli karty, kostky a povídali si. Do hostince náhle vešel neznámý stařec. Otevřel dveře, zpoza svého zašedlého cestovního pláště letmo přelétl pohledem po hostinci a s podivným zamumláním se usadil k jednomu ze stolů. Přišel k němu hostinský a zeptal se na jeho přání. Stařec k němu obrátil svou vrásčitou tvář a řekl: "Inu, panáčku, medoviny pohár bych popil, leč nemám čím ti zaplatit…" Hostinský se trochu zamračil. "Ale," pokračoval stařec, "budeš-li chtít, mohl bych tobě i hostům tvým jednu zvěst z dalekého města povědět. Není to ovšem, zvěst příjemná, varuji tě!" Hostinský byl ale zvědavý, a tak svolil. Když starci přinesl pohár se zlatavou medovinou, stařec se napil. Něco si zamumlal a začal vypravovat.

"Inu, cestuji světem již po mnoho roků, ale co se událo za horami převysokými a řekou přeširokou, svět nikdá nezažil! V těchto dalekých končinách stojí město bohaté jako žádné jiné a stejně tak i šťastné. Vedle města je však les, tak temný, přetemný, že se do něj živá duše vstoupit zdráhá!" Všichni přítomní v hostinci byli otočeni ke starci. Začátek jeho vyprávění je zaujal natolik, že nechali karty kartami, kostky kostkami a napjatě starce poslouchali. "V čase oslav jara příchodu jsem tam doputoval. A tu noc – ó, ano, tu děsivou noc- jsem slyšel divné věci. Z lesů počaly se kvílivé zvuky ozývati, noční ptáci utichli, lidé místní strachy oka nezamhouřili, tak děsivé ty zvuky byly! Ráno ptal jsem se sedláka místního, co ty zvuky znamenají. Jeho tvář ale zbledla, zuby mu drkotat začaly a třesoucím se hlasem mi tuto odpověď dal: ,Nikdo neví, pane, ale všichni máme strach! Krávy nedojí, slepice nenosí, nevíme co s námi bude!' Šel jsem se na okraj toho lesa podívati. Byl temný, deset stop do dáli vidět nebylo a člověka strach jímal.

Když opět noc se na město snesla, přinesla s sebou i bouřku, vichřici, hromy a blesky. Lidé měli strachů mnoho o jejich domy, zvířata, ba i o životy své holé, když se kvílivé zvuky začaly opět ozývati. Noc to byla vskutku strašná. Rána druhého lidé vyšli ven, aby zjistili, kolik škody bouřka napáchala, s hrůzou zjistili, že na věži kostelní krví napsaná podivná znamení se skví a starosta pod ní mrtvý a rozsápaný leží…" Stařec náhle přerušil své vyprávění. Napil se a když prázdný pohár pokládal zpět na hrubě vyřezaný stůl, mumlal si slova, která zněla jako "strachů mnoho, přemnoho máte". Když se nadechl, aby pokračoval ve svém napínavém vyprávění, ozvalo se hromobití. Stařec vstal a polohlasem řekl: "Už jsou tady zase." Lidé mu ale nevěnovali pozornost, neboť přesně v ten samý okamžik viděli z okna, jak blesk rozeklal na návsi mohutný dub. Když se otočili, aby znova poslouchali starcovo vyprávění, stařec tam už nebyl. Zbyla po něm prázdná lavice a pohár, vedle kterého se blýskala zlatá mince. Hostinský ji vzal do ruky, potěžkal, skousnul mezi zuby a usoudil, že zlaťák je pravý. Náhle si však uvědomil, že stařec říkal, že nemá čím zaplatit a on teď v dlani drží tento zlaťák! Na starcovu větu však zapomněl, protože ho přerušil další hrom.

Ráno, když se lidé vypravili do kostela strnuli hrůzou. Na zemi pod kostelní věží ležel mrtvý hostinský a na věži byla jeho krví napsaná podivná znamení. Někdo si vzpomněl na onoho podivného starce z předešlého večera, ale toho už ve vesnici nikdy nikdo neviděl…