Stíny

„Kdo, nebo co jsi?“ozývá se ze všech koutů mé alkoholem zatemnělé mysli. Ohlížím se do prázdna a vidím stíny. Oharek od cigarety je tím jediným zdrojem světla, kouř z něj stoupá nahoru. Já však i přes neproniknutelnou temnotu vidím obrysy těl. Blíží se ke mně nezávratnou rychlostí a brzy mě pohltí. „Kdo, nebo co si?“slyším znova. „Troska, chlastem zničená troska!“vydere se z mých černých hlasivek. Místo odpovědi slyším jen intenzivní šustění. Už brzy bude po všem, už brzy skončí bolest čistá jako křišťál, žádná z těch nenápadných událostí, které mě přivedly až sem, nebyla tím, čemu se říká náhoda. Co se má stát, stane se. Břehy řeky smrti pro mě budou jistým refugiem, konečně dočkám kýženého klidu. Vír obrazů se zrychluje. Zvuky tančí mou myslí čím dál zběsileji. Už je nevnímám, slévají se v jednolitý šum. Připomínají hluk vodopádu, který se vzdaluje, a já odplouvám pryč. „Kdo, nebo co jsi?“už ignoruji a zapaluji si poslední tabákovou vlnu slasti v mém bídném životě. V duchu křičím: „Já chci pryč!“ a stíny jako by mne slyšely a jejich pohyby se staly ještě rychlejšími.

Rej zvuků a plejády barev se kolem mě míhají v šíleném kolotoči. V mé hlavě se opět probouzí vnitřní hlas: „Neskonči svou pouť příliš brzy, čeká tě ještě spousta dobrého, nevzdávej to, není to prohraný boj, co ti říká tvé srdce, co ti říká tvá čest?“ „Čest je irelevantní“odvětím mu v tomto bizarním, vnitřním dialogu a přitom sahám do kapsy a hned cítím chladnou ocel a podlouhlý tvar. „Kdo, nebo co jsi?“chaotická změt stínů mě ponouká k tomu vyndat revolver, ve kterém je jedna kulka. Přemýšlím o svých mladých letech, o své první lásce, prvním úspěchu v literární soutěži, titulu bakaláře, plno krásných věcí, zaplavuje mne pocit blaha, který alespoň na zlomek sekundy přehluší neutuchající bolest v mém nitru. Všechno už je dávno pryč, jak řekl Hlas, čeká mě ještě spousta dobrého, tam, za hranicí smrti. Zbraň, z jedné osminy nabitá se blíží k mému spánku. Kolotoč se zastavuje, kruh se uzavírá. Naproti mně visí ve tmě pár zelených očí, stíny už se přiblížily na dosah ruky. Slyším cinkání podobné vrženým mincím. Pak jedno jediné přejetí kovu o kov a následné cvaknutí. Bubínek se točí, ozývá se známé chřestění. Osm možností. Sedmkrát budu žít.

„Na náhody nevěřím.“

„Kdo, nebo co jsi?“

„Troska, byl jsem troskou.“