Stejní lidé, dělají stejné věci

Stejní lidé dělají stejné věci:

Seděla na vrcholku vysoké skály a dívala se kolem sebe. Viděla město plné domů, aut, lidí. Viděla smutek, pláč, zlost, ale také radost, smích a štěstí. Dívala se, jak žijí jiní lidé a chtěla být stejná, ale nešlo to. Jakmile se někde objevila všichni odešli nebo ji začali urážet. Měla pocit, že štěstí na ni zapomíná . . . .

Jednou se rozhodla jít na maturitní ples své sestry, ale měla z toho strach, protože její sestra i všichni z její rodiny a tohoto města ji odsuzovali. . . . . . . .!!! Vzala si dlouhé černé korzetové šaty a rudými růžičkami a k tomu rudé rukavičky.

Jakmile vstoupila do sálu, všichni ztichli, ale ne na moc dlouho. Po malé chvilince už jí zase začali nadávat: ' Táhni pryč mrtvolo' , ´o satany nestojíme´ atd. !! Když v tom je všechny někdo přerušil: ´Nechte ji na pokoji. Proč ji odsuzujete?? Proto jak vypadá, v co věří a jak se chová?? Ale to mi přijdete jako stádo tupých mozků!´ . . . . !! Will vyběhla s pláčem ze sálu. Utíkala pořád dál, nezastavovala se, neohlížela se. Doběhla až ke hřbitovu, vešla dovnitř a sedla si na lavičku. Vytáhla z kabelky nůž a začala se řezat. Jednou, dvakrát, třikrát . . . .

´Dost´. Křikl na ní někdo od brány. Rychle se podívala, kdo to na ni mluví. ´Tohle není řešení´ řekla mladík a zavřel bránu. ´Co ty o tom víš?´odsekla Will naštvaně. ´Taky jsem byl dřív stejný jako ty . . . jo a jen tak mimochodem já jsem Scoot a ty?´ řekl. ´A proč jsi toho nechal?? Já jsem Will!´ řekla. ´Nedokázal jsem najít cestu mezi tím, co jsem dělal a tím, co chtěli ostatní abych dělal!´ řekla smutně Scoot. ´Aha, tak to chápu . . tak jsem se o to snažila, bezúspěšně!!´ řekla Will. ´Jo a díky, že ses mě zastal´dodala. ´Není zač . . ! Už musím jít, za chvilku se po mě začnout shánět . . . co se někdy sejít??´navrhl Scoot. ´Fajn, co třeba zítra v 8 večer na skále nad městem??´řekla Will. ´To se bere . . dobrou Will!!´ řekla mile Scoot a odešel. Will začala přemýšlet ´Myslel to vážně ?? Mě se tu ještě nikdy nikdo nezastal!!´ lámala si nad tím hlavu . . . 

Ráno ji probudili první sluneční paprsky. ´Kruci já jsem tu usnula!´zlobila se Will ´Kašlu na to´. Řekla už klidněji. Měl teď celý den na to, aby se připravila na večer!

Bylo přesně8 večer a ona byla tam, kde měla být na skále. Scot už tam byl také. ´Chodíš sem často, viď!´ řekla Scoot a šel k Will ´Jo, jak to víš??´divila se Will. ´Taky se mi tu moc líbí . . . . navíc, kdyby tu někdo chtěl spáchat sebevraždu, lidé by si mysleli, že na sklále uklouzl!!!´ řekl Scoot. ´Narážíš tím snad na něco?´ ptala se Will trochu podrážděně. ´Ty to moc dobře víc, že ano!!´ rozčiloval se Scoot. ´Jo a na co?´ řekla klidně Will. Scoot k ní přistoupil a vyhrnul jí rukáv svetru na levé ruce. Na její ruce byly vyryté nápisy jako: I wanth to die, kill me, I hate people atd. Will rychle vytrhla svou ruku ze Scootovi a natáhla si na ni rukáv. ´Přestaň, nebo tě to zabije!!´řekl Scoot a chytil Will za ruku ´Po ničem jiném netoužím!!´ křikla na něj Will a utíkala pryč. Po chvíli se ovšem vrátila. ´A přestaň se mi plést do života . . . . než jsem tě poznala, bylo všechno v pohodě . . !!´ křikla Will na Scoota. ´A já nejž jsem poznal tebe, myslel jsem si, že lidé jako ty už neexistují . . . Lidé, kteří se nechovají jako všichni ostatní, ale uvnitř jsou to ti nejlepší a nejhodnější lidé na světě, kteří vědí, co to znamená trpět.´ pronesl hrdě Scoot. ´Dobrá řeč, nechceš být řečník?´ řekla znaveně Will ´Ty si jednou zvpomeneš na má slova a budeš litovat toho, že jsi mě neposlechla´ řekl jí vyčívatě Scoot ´Já vím . . . ´ řekla smutně Will a pomalu odešla. Když už byla v půlce cesty dolů zakřičela nahoru ´Budeš mi chybět´ křikla a šla dál . . . . .

Druhý den Scoot odjel domů, protože mu za dva týdny opět začínala škola.

Scoot se do města vrátil opět po roce, aby navštívil svou babičku a také, aby zjistil, jak se vede Will. Když se babičky zeptal na Will řekla mu, že před 3 dny, když pršelo šla kdo ví proč na skálu a smekla se jí noha a ona spadla . . . . .!! Scoo litoval toho, že nepřijel dříve, aby tomu mohl zabránit. Nakonec se rozhodl jít na skálu a vzdát tak hold Will . . . .

Vyšel nahoru a sedl si na kámen, na kterém vždy seděla Will. Pozoroval město a lidi. Cítil, že Will je tam s ním. Najednou se všiml, že pod kamenem je nějaký papír, zvedl ho a začal ho číst ´Drahý Scoote, měl jsi pravdu, lituji toho, že jsem tě neposlechla a lituji toho, že jsem ti způsobila tuhle bolest, ale já už jinak nemohla!! Neber si za vinu to, co se stalo, ty za nic nemůžeš . . . to všechno já, já si za to můžu sama!! Před tím jsem se bála ti to říct, ale teď už z toho strach nemám . . . Miluju tě!! S láskou Will´ Scoot zvedl slzící oči od dopisu a podíval se vedle sebe a viděl ji, jak se na něj usmívá. ´Taky tě miluju!´řekla a pohladil ji po vlasech. Will mu utřela slzy a podala mu rudou růži. Naposledy se na něj usmála a pak se políbili, trvalo to jen chviličku, ale jim to přišlo jako celá věčnost . . . . Will pomalu začala mizet, ale než zmizela úplně poslala mu vzdušnou pusu. ´Já už vím, co mám udělat!´ řekl a pevně stiskl dopis. ´Naše osudy jsou stejné jako my . . . !!´ křikl a skočil napříč smrti . . . .

A tak se v tom městě místo jednoho pohřbu konaly pohřby dva . . . hlavní ale je, že Will a Scoot jsou už navěky spolu . . . .!!!