Špatný sen

               1. Kapitola

                                                        Začátek

                Černé vlasy jí splývaly skoro až k zemi, když scházela po setmělém schodišti. V hlavě jí zněly jen cizí hlasy ozývající se z kuchyně. Dům byl celý setmělý, jen tenoučký pramínek světla osvětloval již tak bledou tvář cizího muže. Kdo jsou ti lidé v kuchyni a co chtějí v našem domě?, přemýšlela Elizabeth. Její bílá košilka se leskla v úplňku Měsíce, který prozařoval velkým oknem na schodiště.    

Pomalu scházela po schodech a snažila se zachytit každé slovo neznámého muže. ,,Tak kdy mi vrátíš ty peníze, Jamesi?“ ,,Promiň, ale já je teď nemám. Musíš mi ještě chvíli počkat. V poslední době se mi nějak nedaří.“, odpověděl neznámý muž. Jeho hlas byl tichý a zdálo se, že je zjevně unavený. Tak se mi zdá, že se ti nedaří nejmíň 2 roky. Ty peníze mi dáš hned nebo…“ ,,Nebo co?“ Tiché hlasy se rázně přeměnily v řev. Muži na sebe křičeli a zdálo se, že jim je jedno, jestli je někdo uslyší.

 Elizabeth seděla na schodech a poslouchala neznámé muže. Nebylo jí jasné, o co tady jde. Tenhle dům sice vypadal jako její, ale přece jen na něm bylo něco jiného. Nábytek byl starý poněkud ztrouchnivělý. Okna byla špinavá jako by se o ně už dlouho nikdo nestaral. Jako by se v celém domě zastavil čas. Dveře do kuchyně se najednou rozrazily a vyšel z nich zjevně hodně naštvaný muž.

Dívka se skulila do klubíčka a snažila se schovat za obrovitou vázu se slunečnicemi. Až teď si uvědomila, že tu vázu zde nikdy neviděla. Muž, který ještě před chvílí stál kousek od ní, náhle zmizel za vchodovými dveřmi. V domě opět nastal klid.

Po dlouhé době se rozhodla konečně vylézt z úkrytu. V kuchyni se ještě pořád svítilo, a tak se vydala po schodech dolů, aby se přesvědčila, že už tam nikdo není a že všechno, co viděla a slyšela, byl jen sen. Pomalu otevřela dveře. To co tam spatřila, nečekala ani v tom nejhorším snu. Na zemi ležel jeden z mužů, tvář zalitá krví. Jeho hrudník byl celý od krve. Elizabeth začala ječet. Stála přímo v kaluži krve. V tom se ozvala silná rána. Muž, kterého viděla odcházet, se vrátil. Elizabeth celá ztuhla. Už ji musel vidět! Co teď? Zabije ji také…

Stála a nemohla se pohnout. Měla pocit, že neznámý na ni přímo hledí jeho uhrančivým pohledem. Ale muž najednou vešel do kuchyně, přešel Elizabeth, aniž by si ji všiml, a začal odklízet mrtvolu neznámého Jamese. Jakmile ji odtáhl ven, vrátil se ještě, aby vytřel podlahu. Elizabeth ještě pořád stála na místě a hleděla na místo, kde ještě před chvílí ležela mrtvola. Když v tom….

            ,,Zlatíčko, no tak vstávej už, nebo přijdeš pozdě.“ Elis otevřela oči, byla celá zpocená a nevěřícně se rozhlížela kolem. Ano byla doma ve svém pokoji. ,,Tak to všechno byl jen sen.“, řekla si pro sebe s nadšením. ,,Říkala si něco drahoušku?“, volala na ni maminka z chodby. ,,Ne mami nic. Jen, že si musím pospíšit, abych nepřišla pozdě.“

            Elizabeth celá šťastná seběhla dolů do kuchyně, aby se nasnídala. ,,Zlatíčko, dneska jdeme s tatínkem na ten banket. Budeš doma se Sárou. Tak běž brzy spát, my se vrátíme pozdě.“ Sára byla Elisabethina chůva. Vlastně byla skoro jako její babička. Elis ji znala už od dětství. Sára byla postarší paní. Její vlasy byly už dávno šedivé a pleť vrásčitá, přesto se v jejím obličeji zachoval milý usměv. Ano mami, to víš, že půjdu spát brzo.“ ušklíbla se Elizabeth a utíkala k autobusu, který právě přijel.