Smrt

Podobně probíhal celý zbytek týdne. Až v neděli mi Hana u oběda oznámila, že k nám přijdou sousedi. Zděsil jsem se. Už tak jsem měl co dělat, abych se zdržel nervózního okřikování členů rodiny, a teď mají přijít další lidé? Bez vysvětlení jsem vstal a odešel do ložnice, sedl si na postel a odevzdaně vyčkával příchod mých přátel. Když o několik hodin později zazvonil zvonek u dveří, ani jsem se nehnul. Po chvíli pro mě přišla manželka. Nebyla jiná možnost, než sejít dolů. Nemohl jsem snést to věčné debatování o ničem. Omluvil jsem se na bolest žaludku a odešel do kuchyně. Chvíli jsem zvažoval možnost, že bych odešel z domu a nechal tu manželku s hosty samotnou, ale tu jsem zavrhl, neboť by pak muselo následovat další vysvětlování. Odešel jsem do pokoje, lehl si a čekal, než přijde Hana. Zábava dole plynule pokračovala. Okolo dvanácté se ze zdola začalo ozývat hromadné šoupání židlí a za chvíli už byl v domě klid. Když došla Hana do pokoje, předstíral jsem spánek, a tak brzy usnula. Mně ovšem mé pocity stále jitřily mysl a nedaly spát. Neustále jsem přemýšlel, proč zkušenost, kterou jsem prožil, tolik změnila můj pohled na svět.

  Po ranním probuzení se mi trochu ulevilo. Pocit ztráty přeci jen trochu ustoupil a řekl jsem si, že zkusím vyrazit ven. Oblékl jsem se a s novou nadějí vyrazil do světa. Nejprve jsem se rozhodl jít podívat ke Strži. Bylo to místo mého mládí. Tam jsem se také poprvé miloval se svou ženou. Pomalu jsem postupoval zužující se kamenitou cestou, až jsem úplně vyšel ze světel města. Přitáhl jsem si kabát k tělu a přidal do kroku. Ve větru se ke mně z dálky donesl přidušený výkřik. Nejprve jsem si myslel, že se mi to zdá, ale podruhé už nemohlo být pochyb. Rozběhl jsem se za hlasem dál do údolí. Když jsem vyběhl zpoza vysokého kusu skály, otevřel se mi pohled na tři mladíky znásilňující mladou dívku. Stále před sebou vidím oči nebohé dívky. Strachem rozšířené panenky očí se na mě dívají dnem i nocí. Temné stíny pod očima má dívka rozmazané od slz, zatímco násilníci se navzájem povzbuzují k lepším výkonům. Rozbíhám se k nim a křičím. Chlapce očividně můj křik vyděsí a dávají se na útěk. Přibíhám k dívce a pomáhám jí na nohy. Podívám se na ni a vidím, že přestože je otřesená, vážně zraněná není. Rozbíhám se údolím za násilníky. Je mi jasné, že je nemůžu stihnout, ale to mi v tuto chvíli nevadí. Běžím a v žilách mi vře krev. Cítím nezměrnou nenávist ke všem lidem a ke všemu co lidé stvořili. V ničem nevidím smysl. Běžím vpřed jako smyslů zbavený. Zdá se mi, že před sebou vidím postavy a tak ještě přidám. Mé zranění je stále čerstvé, ale pranic mě nezajímá. Cítím, že už se blížím k svému cíli. Spěchám. Ale najednou se pode mnou otevře propast. Ve spěchu jsem si neuvědomil, že Strž vede do lomu, který je u východu z ní velmi prudký. Zakopávám a padám do hloubky. Letím a mé tělo naráží do kamenů. Ale já necítím bolest, jen přicházející úlevu. Stále padám a ve vzduchu vedle mě se objeví temná postava. Podívám se na ní. Ne se strachem, ale s radostí. Ona se na mě podívá a zavrtí hlavou. Hned pochopím. Takhle jsem neměl umřít. Ale proč? Jak tedy? Místo pocitu naplnění jen dál padám dolů, dolů, dolů…