Smrt je snadná

    Nůžky projely pokožkou… Přes škáru až po nervové zakončení zápěstí Liayny. „ Proč to jen dělám, ku*va?“ se stékajícími slzami opakovala. „ Stojí mi za to ten člověk? Ale ano, no jasně, že jo. Sem kráva!“ Prohlížela si svojí pořezanou ruku. Přináší jí to vážně úlevu? Samozřejmě, že jí bolest nedělá žádné potěšení. Koho by bavilo prostě říznout a slastně volat: „ Víc ještě, víc!“ To je ráj pro masochisty, to ale ona vážně nebyla. Jen přehnaně depresivní holka s malým sebevědomím. Podobných dívek je v dnešní době celkem hodně. Na první pohled to na nich ale nepoznáte.
    Časem se Liayniny depresivní stavy zvětšovaly. Z míry ji vyvádělo cokoliv. Škola, přátelé, rodina, kluci dokonce i dnešní společnost. Až jednou přišla doopravdy rána. Samozřejmě, že i předtím měla hodně problémů, většinu si jich ale dělala sama. Za všechno utrpení a krize si mohla jen ona, aspoň si to myslela. Přátele měla úžasné, vážně absolutní špička, přesto se trestala.
    Jednou se vracela ze školy. Tam to za moc nestálo, vlastně jako každý den. Zrovna odemykala, když se rozezněl zvonek. „ Policajti??? Sakra co tu chtěj? Ty vole, nefetuju, trávu nepěstujem, tak co tu proboha dělají?“ probíhalo jí hlavou. Čekala snad ledascos, ale tuhle ránu ne. Její táta při cestě do Maďarska boural a nepřežil. „ Cože? To ne…to je určitě nějaký omyl!“ s tryskajícími slzami prosila. Byla to pravda, bohužel ano.
     Postihlo to celou rodinu. Liayně v hlavě vyrostla během pár dnů touha jít, zemřít a zbavit svět jednoho nepotřebného člověka. „ Proč tu setrvávat? Volvox mě nechal, ve škole propadám a teď tohle? Jediné pro co tu stálo přežívat už předtím, se dnes rozpadlo. Umřel…odešel.Tak proč se snažit, když sem tu zbytečná?“ Ani se s ním pořádně nerozloučila. Ta nepřekonatelná touha říznout rostla. Drásala ji mysl a nedávala spát. Slzy padaly pomalu a dělaly velké kaňky na sešitě. Hlavu položenou na stole, ruce zabořené do jejich hustých blonďatých vlasů a ta strašná potřeba potrestat. Dát si co proto, zničit si ruku za všechno co provedla. „ Nemůžu být tak slabá. Jenže já už nemůžu. Dál to prostě nejde, je to horší než smrt. Ta mi teď jen pomůže, určitě.“ Přemýšlela, ale věděla, tušila, že je to hloupost. Jenže ta bezmocnost se zvětšovala ze dne na den. Každý člověk, který tohle nezná si pomyslí: „ Je hloupá, řezat se…Proboha!“
     Je to ale vskutku zvláštní pocit. Všechny smysly a rozum jdou stranou. Propadání do stále většího dna je tak snadné. Člověk bojuje, opravdu se snaží nevzít ten podělaný ostrý předmět, který dělá jizvy, jenže deprese a chtíč se potrestat je větší. Že to nic nezmění? No ano nezmění, ale uklidňuje to. Červa, který tak ukrutně nahlodává mysl kousek po kousku to alespoň na chvíli zastaví. Jenže je to začarovaný kruh, říznete jednou, uděláte to i po druhé. Pohled na strupy a jizvy není většinou bolestivý. Nepřipomíná rány na srdci, ale dávají lepší pocit, že jste se potrestali, že jste to nenechali být jen tak. Je to nepochopitelné, ale krize s krvácejícími šrámy tam kde nejdou jen tak zalepit náplastí, které se neustále otvírají a hnisají je příšerná. Napadá všechno hlavně rozum. Zžírá, ničí a hlodá, tak strašně moc se hlásí v hlavě o pozornost. Nejde se tomu ubránit, jsme lidi a ti neumějí zázraky.
    Liayna nevěděla co dál. Každý den ležela na posteli dlouho do noci. Během tmy vyndala ten zatracený nůž…Sjela ostřím po ruce nechala, aby ty drápy rozřezávaly pomalu její pokožku. Potůčky teplé krve stékaly rychle a v měsíčním světle dopadající na její postel se zlověstně třpytily. Prostěradlo se ze dne na den obarvovávalo do hlubší červeně. „ Ach tati, neměla sem být té noci než si odjel protivná. Je mi to tak líto, chci to vrátit. Ale vím, že to nejde. Nemám sil, u vážně ne.“ Povídala si sama pro sebe. Rozum se svědomím je opravdová zbraň, kterou neumíme ovládat. Chceme, ale je silnější.     Přišel den kdy už to nešlo. Liayna přestala vzdorovat. Již nedokázala říznout a jít dál. Sama ani nevěděla proč zrovna teď. Nejspíš za to mohla ještě škola, začala nezvládat učení, známky ani se už nedokázala bavit jako dřív. Tedy poslední kapka naplnila její pohár smutku, výčitek, neštěstí a beznaděje. O půlnoci, kdy nikdo nebyl doma, vytáhla svůj nůž a tátovu žiletku. „ Už to nejde, chtěla jsem, opravdu jsem se snažila, ale mě tu postrádat nikdo nebude!“ šeptala Liayna do tmy se slzami v očích. „ Mami odpusť, ale sem slabá. Nemám chuť dál se prodírat touhle sračkou, životem!“
    Položila žiletku k největší žíle co našla na své ruce a prudce zatáhla. Pak znova a znova… Šlo to překvapivě tak lehce, na to jaké utrpení pro ni bylo žít, ostří příliš snadno projíždělo kůží dál a dál. Krev už netekla potůčky, ale proudem. Byla tak úžasně teplá. Slzy jí padaly přímo do ran, kde tvořily světlejší kolečka. Bolest byla obrovská, šířila se k mozku velkou rychlostí, ten se bránila proto Liayna vykřikla. „ Nee, co to dělám? Pomoc!“ Jenže už to nešlo vrátit. Celý svět se jí hroutil. Vzpomínky byly tak kruté a zároveň to nejhezčí co jí zbylo. „ Proč sem nevydržela? Sem hloupá!“ s těmito slovy, vyřčenými do ticha pokoje Liayna umírala ve svých šestnácti letech. Nikdo ji nemohl pomoci, byla sama. Její noční košile byla nasákla červenou tmavou krví. Už nemohla ani zvednout ruku. Zesláblá škobrtla o židli a s dunivým dopadem se zhroutila k zemi. Při snaze zachytit se o stůl, nechala dvě dlouhé stopy krve na dopise pro jejího přítele Volvoxe. Hluboce ho milovala, ale on se k ní obrátil zády. Byli přátelé, jenže to co cítila nevyprchalo, nemohlo. Její nádherné hnědé oči plné strachu a zděšení nad svým činem zůstaly pootevřené, když se naposledy do toho temného ticha nadechla. Srdce přestalo tlouct, až v posledních minutách svého krátkého života si Liayna uvědomila, jaký dar je žít. Život je sice válka, nevyhrajeme, ale bojovat prostě musíme.