Sladké sny

Co to je strach? Může to někdo doopravdy říct? Dá se vyjádřit slovy? Každý ho zná a každý ho v sobě také má. Nikdo ho však nedokáže vyjádřit.

Každý má své děsivé představy a noční můry. Strach z jejich naplnění je ohromný. A kdyby někdo dokázal sny zhmotnit, byl by mocný, mocnější než kdokoliv jiný. Strach je ta zbraň, zbraň, která dožene člověka k útěku, šílenství.

Kryštof tento strašlivý um ovládal. Uměl zhmotnit sny. A to i sny, které si člověk ani nepamatuje. Mstil se tím všem lidem, co se mu nezdáli, všem, co se mu snažili ublížit. Nikdy si však neověřoval, jestli je spravedlnost na jeho straně. Považoval se za soudce i kata. Mnoho lidí dohnal k šílenství a dokonce i k sebevraždám a sám nepostihnutelný procházel životem.

Sám si své sny nikdy nepamatoval a nikdy mu to divné nepřišlo, ale způsobilo to absenci jeho vlastního strachu. Strachu, jenž i jeho samotného zavedl do záhuby.

Nikdo nevěděl o jeho nadání, kterému by se dalo říkat i prokletí. Navenek klidný vyrovnaný člověk oblíbený ve svém okolí. Sršelo z něj sebevědomí,jeho pýcha by se nedala poměřit ani stupnicí. V okolí svých přátel, pokryteckých a prázdných, ale mocných a bohatých, byl jako ryba ve vodě.

Jedné temné deštivé noci přišel domů z jednoho z mnoha večírků, které navštěvoval tak rád. Alkoholu vypil dost, takže mu ani déšť moc nevadil. V hlavě mu běhaly myšlenky na svého kolegu, kterého dnes proklel, a bylo mu dobře. “Další lůza bude dnešního večera odstraněna s tohoto světa,“ říkal si a mnul si ruce. Svlékl kabát a pověsil ho na věšák v chodbě. Odešel do koupelny usušit si vlasy promáčené od deště. Při prvním pohledu do zrcadla ho ovládlo zděšení. Místo očí měl prázdné oční důlky, nebo mu snad jen zčernaly oči? To nedokázal posoudit. Okamžitě odešel z koupelny, velmi rozrušený. Poprvé cítil něco jako strach. Ale okamžitě to dal na vrub množství drahého vína, co měl v sobě a opět klidný si šel uvařit kávu. Na hodinách viděl už půl šesté ráno, tak s kávou spěchal, ,jen aby už byl v teplé posteli.

Když konečně ulehl zapnul si televizi, hrály zrovna pohádky. Koukal na tu nevinnou zábavu pro děti a byl jako u vytržení, smál se všem naschválům, co si postavičky navzájem dělají. Nakonec ho ale přemohla únava a usnul. Nespal však dlouho. Probudil ho cinkavý zvuk. V domnění, že je to televize sáhnul poslepu po ovladači. Otočil se a uviděl na zemi pod televizí stát loutku, malou dřevěnou loutku v červeném oblečku s rolničkami a malou hůlkou v ruce. Vylezl z postele a klel, že něco o blbý srandě a chtěl loutku vzít do ruky. V tom loutka zvedla zrak. Měla úplně černé oči, ale přesto šlo poznat že kouká na Kryštofa. Vykřikl. Znova ten strach,ještě silnější. Ta nevinná postavička, symbol dětská radosti a klidu ho k smrti děsila. Musel utéct do vedlejšího pokoje. Zabouchl dveře. Zvuk rolniček, který se ozýval zpoza zavřených dveří byl nesnesitelný, hluk pořád rostl,,jako kdyby se těch loutek blížilo ke dveřím tisíce. Kryštof nebyl schopný kroku. Jediného pohybu nebo slova. Ten zvuk ho děsil a konsternoval. Teprve po chvíli si uvědomil, že hraje televize. Křeslo před ní bylo otočené a šli vidět jen červené vlásky. Kryštof šel blíž a rychle otočil křeslo. Zděšením klek na kolena. Na křesle seděla postava životní velikosti. Umělé nalepené vlasy, místo kůže na obličeji hrubou látku a pestrými a do očí bijícími barvami namalovaný obličej. Obrovská červená pusa, velký kulatý zelený nos, červeně nabarvené tváře, jen oči vypadaly opravdově. Opět ty děsivé černé oči. Kryštof už byl šílený strachem. Ze všech stran cinkání rolniček. A navíc se k tomu přidal ještě jeden zvuk. Smích, smích malých dětí. Ozýval se z kuchyně. Kryštof se bál podívat, ale nemohl být v místnosti s tou obludou, obludou s veselou tváří. Vyběhl do kuchyně a tam na zemi tři malé děti a koulejí si míčkem. Jejich smích proniká Kryštofovi až do morku kostí. Strachem šílí, rve si vlasy a v tom se na něj děti podívají svýma černýma, děsivýma očima a začnou se smát ještě silněji. Kryštof už nedokázal myslet. Chtěl se jen dostat pryč. Vyběhl ze dveří. Všude tma a hluk dětský smích. Byly všude. Po zemi se válely barevné hračky a míčky. Ve světlech lamp byly vidět průvody hraček a dětí,,jejich černé oči odleskem od lamp jakoby svítily. A všechny se ohlížely na něj, hračky mlčely a děti se jen smály a smály. Začal utíkat ale nešlo tomu zvuku utéct. Čím dál běžel, tím zvuk sílil a všech těch hraček a dětí přibývalo. Některé jakoby ho pronásledovaly, tiše, ale důsledně a se svým temným zlostným pohledem. Utíkal a utíkal, až se dostal do slepé uličky. Nalepil se na zeď, hromada hraček se k němu pomalu blížila a jejich temné pohledy ho probodávaly, děťátka se se smíchem batolila, někdo cinkal někdo bubnoval. Kryštof si rval vlasy a prosil o pomoc. Nepomáhalo to, blížily se pořád, pomaličku ale vytrvale. Když byly hodně blízko poznal, že pusy už nemají nabarvené barvou ale krví. Jejich barevné šatičky byly potřísněné krví. Některé hračky jakoby kousaly. V rukou se jim leskly ostré nože a ty jejich oči jakoby se pomalu rozsvěcely. Měnily se na temně rudou .Už jsou u něj a jejich smích se mění na děsivý výsměch. Kryštof omdlívá.

Ráno ho našli ležet venku v bezvědomí. Půlka vlasů vytrhaných, půlka úplně šedých. Po probuzení nebyl schopen mluvit, zešílel. Skončil v ústavu, kde ho museli i krmit. Zanedlouho zemřel. Zabila ho vlastní zbraň. Zabil ho jeho nejděsivější sen, o kterém ani nevěděl.