Síla přátelství

Bylo po půlnoci, když dívka, oblečená v teplém černém kabátu a černých manšestrových kalhotách, otevírala železná vrata hřbitova v sousední vesnici než bydlela ona. Bylo po půlnoci a snad už po tisící si začala nadávat, co na tom zatraceným místě vlastně dělá.

Ale nemohla za to, neovládala to. Prostě musela… potřebovala… a bylo jí jedno jak to na ni zapůsobí…

 

Ač vesnička byla malinká, zdejší kostel měl cennou minulost. Jeho paměť sahala hodně daleko… snad až tak daleko, že o tom nikdo nechtěl slyšet…

 

Prošla přes upravený vstup a vydala se cestičkou až dozadu, do nejtemnějšího koutu, kam nikdo nechodil. Lidé to místo obcházeli, vyhýbali se mu, báli se ho. Hroby tam nebyly udržované. Bylo to místo, kde už víc než dvě století pochovávali lidi, kteří si nezasloužili spočinout v posvěcené půdě. Ale křesťané přeci nejsou tak krutí, tak i jim vyhradili jejich místo…

Zvláštní… blesklo jí hlavou Nepokřtění… sebevrazi… bezvěrci… její pohled utkvěl na poměrně čerstvém náhrobku Ne! Už na to nemysli. Je to pryč. Je to už rok!!! V mysli jí vytanula slova psycholožky, tolik rad a sezení. A všechno bylo k ničemu.

Po tom, co se zhroutila, všichni nabili pocitu, že je to to jediné, co by jí mohlo pomoci – nějaký odborník.

Jí už však nedokázal pomoci nikdo – všichni, kteří mohli, ji opustili. Během jednoho roku ztratila všechny blízké, které mohla. Ne rodinu, ale přátele… Jeden po druhém ji opouštěli a nakonec už nezbyl nikdo…

Udělala ještě krok a sehnula se, aby mohla položit bílou růži a zapálit svíčku pod jménem své kamarádky.

Smutně se usmála a pohladila studený namrzlý mramor.

„Tak jsem tady, sestřičko.“ řekla nevesele a z očí se jí vydraly slzy i přes všechny předsevzetí, že brečet nebude. Už ne! – sakra, nebreč! Nadávala si. Otřela si tváře rukou a pokračovala. „Neboj, nepřišla jsem ti nic vyčítat. Chtěla jsem tě jen pozdravit a říct ti, že mi moc chybíš. Mimochodem, z tvých básniček je trhák. Doufám, že se na mě kvůli tomu nezlobíš… jen, nedokázala jsem vymyslet lepší způsob jak ti vzdát poctu. Nechtěla jsem, aby skončily někde v šuplíku, zapomenuté… Hodně lidí tě soudilo aniž by tě poznali. Nenašla jsem jiný způsob jak jim to hodit na hlavu. Tak… tohle na oplátku nevyčítej ty mi.“

Začalo sněžit a Kristýna začala znova brečet, v dlouhých hnědočervených vlasech se jí usazovaly vločky.

„No… možná se mi povede dokončit třeťák.“ pokračovala sevřeným hlasem „Omlouvám se, že jsem se s tebou nerozloučila jako všichni ostatní. Já… nebyla jsem v tu chvíli schopná. Musela jsem si zvyknout na myšlenku, že už tady nejsi.“ napjaté ticho „Pořád je to pro mě hodně těžké. Budu muset jít…“ vstala. Věděla, že utíká.

Ještě chvíli se dívala na černý kámen ubrečenýma očima, ale nakonec se přeci jen rozhodla se slovy „Zase přijdu.“ opustit místo oddělené od „normální“ části hřbitova nižší zděnou zídkou a dvojvrstvým plotem tújek. Tato „zvláštní“ hranice však byla na jednom konci přerušená a díra takto vytvořená, byla považována za takzvaný „oficiální“ vstup.

Vydala se pomalým krokem pryč po cestičce, která dýchala věkem. Než však stačila dojít na její konec, takže vlastně k jejímu začátku, u „oficiálního“ vstupu se objevila postava.

Kterej šílenec by se mohl takhle pozdě poflakovat po hřbitově???… Teda… já… ale…

„Myslel jsem si, že tady budeš.“ pronesla postava.

Kristýně pod tónem toho známého hlasu přejel mráz po zádech, kolena se jí začala třást a do očí se jí opět draly slzy. Zastavila se.

Jonáš?!! Co ten tady dělá?

Bleskově zvážila své možnosti a nebyla nadšená, když shledala, že šance na útěk je nulová.

Přece tady nebudu stát jako tvrdé Y. On mě přehlížel víc než rok, tak proč bych nezvládla JÁ ignoroval jeho deset vteřin… Ne, to nedokážu. A navíc… Vůči němu jsem stála vždycky přímo!  Jednou to stejně muselo přijít…

Popotáhla a schovala ruce do kapes, pomalu se mu vydala vstříc. Zastavila se, když mezi nimi byly asi dva metry.

„Ahoj.“ zkusil začít rozhovor.

„Hmm…“ kývla mu na pozdrav a tvrdě se mu podívala do očí.

Mlčel. Chtěla ho obejít, ale zastavila ji jeho další věta.

„Nebylas na pohřbu.“

„Ne, nebyla.“ Odpověděla.

„Jak to?“

„Já… byla jsem v nemocnici.“ otočila se zpátky k řídké řádce hrobů za jejími zády „Dostala jsem se domů až za několik dní, tak jsem sem zašla až pak… za nějaký čas… Přišlo mi to tak stejně i lepší. Nechtěla jsem nikoho vidět, nikoho znát…“

„Nevěděl jsem…“

„Tys často nevěděl.“ Přerušila ho.

„Nechceš se projít? Můžeme si promluvit. Dlouho jsem tě neviděl.“ Usmál se na ni.

„Myslím, že to není dobrý nápad.“ Odmítla pozvání. „Co tady vlastně děláš?“

„Je to rok…“

„Já vím jak je to dlouho!“ přerušila ho trochu příkřeji než bylo třeba „Promiň.“ vzdychla. „Nechápu proč teď… v tuhle dobu…“

Pokrčil rameny „Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít, ani nevím jak jsem se sem dostal. Nějak se mi nechce domů a dneska je tak hezky.“

„Tohle tě tady přivedlo…“ vytáhla z kapsy mobilní telefon „v jednu ráno?“

„Máš dlouhý vlasy.“ Vztáhl k ní ruku a přehodil jí jeden neposedný pramínek na záda.

Zase to udělal. napadlo ji Takové malé gesto plné citu… a za chvíli zase zchladne. Nebude se ke mně chtít znát. Protivnej studenej čumák. Zase mi ublíží, když ho k sobě pustím. Ať to nedělá… To sem toho po něm tolik chtěla? Neviděl mě víc než rok a dělá, že se nic nestalo. Jako by mě viděl ještě dneska ráno…

V jejím pohledu se mihla bolest. Zarazil se.

„Stalo se něco?“

Měla hroznou chuť na něj začít ječet, ale ovládla se… nebo to prostě jen ještě nedokázala.

„Jak se můžeš tak blbě zeptat?“ šeptla jen a rychlým krokem se vydala směrem k hlavní bráně.

Jak jsem někoho takového kdysi mohla pustit tak blízko k sobě, možná i blíž, než jsem si byla ochotná připustit? … Jak může vůbec někdo takový existovat?

Dohnal ji až na cestě. Bylo dobře, že hřbitov byl kousek od vesnice.

„Kristýn, počkej, prosím.“

Rozčileně si prohrábla rukou vlasy, otočila se zpátky k němu.

„Na co mám čekat? Na co čekáš ty? Co si myslíš, že udělám? – teda promiň, ty vlastně nečekáš nic!“ Hráz praskla a to co mu chtěla už tak dlouho říct, si teď samo našlo cestu. A bylo jí jedno, že to říká možná trochu „hlasitěji“ než by měla. „Objevil ses po roce… ne, je to dýl než rok,… a já mám být ráda, že to vypadá jako by sis na mě konečně vzpomněl? Když se tváříš, že jsi mi tak blízko, tak kde jsi byl, když mi bylo tak mizerně? Potřebovala jsem tě u sebe a tys u mě nebyl. Umřela mi kamarádka, sakra. Je jedno jak. Teď už tady není. Každý věděl jak na to zareaguju. Každému bylo jasné, že to se mnou zamete. Každý se alespoň zeptal. Každý! Jen ty ne. Víš, můžeš být jakkoli svůj, ale tohle… tohle je jasná známka toho jak se ke mě stavíš. Nikdy ti na mě nezáleželo, tak mě, prosím, ignoruj jako do teď.“

„Uznávám, že to bylo trochu přehnané, ale…“ pokusil se hájit.

„Je mi jedno co uznáš a co ne! Nejsem jako ona nebo někdo jiný z těch, které máš kolem sebe, abych tě nechávala do sebe kopat. My dva jsme spolu jednali vždycky na rovinu. To cos udělal, beru jako jasnou odpověď na všechno, co jsem od tebe kdy chtěla vědět. Nijak jsem tě nepoutala, ničím jsem tě neomezovala, nic jsem ti nevyčítala, nic, prostě nic!“ její hlas se ztišil „Jenom jsem tě poslouchala. Ale když přišla chvíle, kdy jsi měl poslouchat ty, tak to ne. Byl jsi hluchý slepý. Ukončil jsi to tím…“

„Jak víš jak jsem to ukončil? Jak víš, že jsi mi ukradená?“

„Naznačil jsi snad někdy něco jiného? Nejsem jako ty. Já od lidí čekám jistou reakci. Čekám miliony věcí!“

„Kristýn…“ natáhl se po její ruce.

„Ne!“ ucukla „Nechci, aby mě to znova tak bolelo. Zjevíš se po roce, jen tak, a chceš si promluvit?“ chvíli se jen dívala jak tiše stojí a poslouchá. Byla už klidná. Oheň v jejím hlase vystřídal led. „Odloučení trhá pouta. Tys zabil co mezi námi bylo. A já ti zaručuju, že to byla jedna z nejcennějších věcí, které jsi mohl v životě mít. A doufám, že až si to uvědomíš, bude tě to alespoň z poloviny mrzet stejně jako mě.“

„To už se stalo. A jak vidím, ty mě nenecháš tu chybu napravit.“

„Nevím co přesně si pod tím představuješ. Nedokázal jsi spasit Karu, tak chceš spasit mně? O tohle ti nestojím. Nepotřebuju anděla.“

„Nechci tě spasit. A nechtěl jsem spasit ani Karu. Ty to moc dobře víš. Chtěl jsem jí pomoct, ale spasit ne.“

„Nehraj to na mě. Jako jedna z mála vím s kým mám tu čest. Vidím ti až do žaludku! Nepotřebuju anděla, potřebovala jsem přítele. A jak se ukázalo, tys nebyl takový přítel jak jsi tvrdil. Neměla jsem tenkrát sílu se doprošovat… Musím domů!“

Otočila se a vydala se směrem k polní cestě. Nechala ho stát za sebou.

A ani jeden neviděl slzy toho druhého, kterým nedokázali zabránit.

Kdysy si nemohli snad být bližší a najednou je od sebe dělila zase zeď, veliká, pevná a vysoká zeď. 

Co těď???

…