Sen

Když jsem přišla do školy,místo v zadní lavici už nebylo prázdné.Seděl tam kluk,který mi přišel jako z jiného světa.Tedy ze světa pod námi.Prostě jakoby zrovna vstal z rakve.Alespoň ten jeho temný pohled šedých očí pod nimiž se linuly černé kruhy a až nezdravě průsvitně bílá kůže tomu nasvědčovaly. Jinak měl černé vlasy…No co vám budu povídat,vypadal jako upír.Přišlo mi,že jsem ho už někde viděla.Najednou jsem se ocitla v jakés takés nirvaně,která se prostě nějak nedá popsat i kdybych se sebevíc snažila,zvláštní to pocit.Zvedla jsem se ze svého místa(ne jenom proto,že mně nebavily kecy kamarádky o tom,co kdo u nich provedl…) a šla za ním,no a pak mu všecky ty svoje představy vyklopila.Jsem já to ale šílená,že?Chvilku na mně dost šokovaně koukal a pak mi povídá že nečekal že tady najde někoho kdo by měl tyhle názory.Oba jsem mlčeli a on se mně zeptal:”ty jsi TAKY u satanistů?” Na tom slově taky byl takovej zvláštní důraz,ani jsem nevěděla co mám odpovědět,takže jsem zkusila takovou menší PRAVDIVOU neutralitu-”Je to jenom můj postoj,jinak já nepatřím nikam…” Vypadalo to,že se mu moje odpověď líbila.”Hm,tak jo,sakra už je matika!!Je ten učitel hodně hnusnej??” “Mno tak ten je hlavně odpornej “ Oba jsme se zasmáli a v tu chvíli jsem zahlédla jeho špičáky…Docela jsem se lekla a on si toho asi všiml,tak hned pusu zase zavřel….

O hodině jsem usnula,takže jsem stihla zaregistrovat jenom to,že se ten novej přistěhovalec jmenuje David.Taky dobrý jméno…Pak mě ten starej cip ředitelskej vyvolal a já spala,tak z toho byl průšvih,ale to nemá váhu,s ledovým klidem jsem mu řekla ať se uklidní,že do mně tu matematiku stejně nenacpe (podle skutečnosti !!).Takže jsem si zase sedla,ale o poznámku těžší,ale co,to je mi jedno…Ke všemu na mně ty puertální kuřistepové čuměli jak na zjevení (no oni tak čuměj furt…) a pak měli i kecy (…taky časté!),ale tohle přežiju,horší bylo,co se mi zdálo.Byla jsem totiž upírka a vysávala jsem svoje nepřátelé.Když sem to řekla Davovi (tak mu budu říkat!),dělal si z toho ještě srandu,že jakou prej ta krev měla chuť…No jasný,ale sitaci tím nezlehčil.Prý jsem fajn a jestli nechci zkusit nějakej satanistickej rituálek.Tak jo,domluvili jsme se na desátou večer u hřbitova,jak stylový

Večer mi pomohl proklejt pár lidí,který nesnáším a za to jsem mu vděčná.Nehledě na to,že se to fakt podařilo.Třeba ta češtinářka jak si na mně zasedla ochraptěla a má s tím svým kdákáním vystaráno na14 dní dopředu.Dobře jí tak,čůze…Ale tohle nebyla jediná pomoc od Dava…Stali jsme se nejlepšími přáteli,ale přesto mi občas přišel tak trochu tajemnej.Co na tom,že kvůli tomuhle přátelství se mi rapidně zhoršil prospěch ve škole??Vždyť jemu taky.Dějou se horší věci.Třeba v parku se přepadávaj mladý nevinný holčiny.Společně jsme vymýšleli latinský rýmovačky a ty úchyly v parku děsili.No vida,na to bych zapomněla,Dave mně učil latinsky.Uměl tu řeč výborně.Za tohle jsem já byla jeho pokorná >služebná<...

Dneska nepřišel do školy.K tomu mně ten blbej dějepisář seřval,že jsem úplně blbá a měla bych jít na zvláštní školu,tak sem mu řekla,že svým stylem oblíkání by se tam hodil spíš on.Další poznámka,ale to mně nedeptá.Horší je,že mám už zase živý vzpomínky.Myslím na babičku,jak jsem ji ve třech letech našla mrtvou v koupelně.Vidím to její bezmocné tělo,k tomu jsem doma sama…Nemůžu ovládnout nohy,aby mně nenesly do koupelny,nemůžu ovládnout ruce,aby z police nebraly tu tátovu žiletku a tím pádem už ani nemůžu zabránit krvavým slzám aby opuštěly moje zápěstí.Bolí to,hrozně to bolí,ale alespoň tu bolest cítím i jinde než jenom na duši.Najednou mně to přestává bolet a cítím,že mám dost a že už pro dnešek končím….

Dnes do školy nepůjdu.Udělala jsem jakože jsem zaspala a nikam jsem nemusela.Co bych tam taky dělala,akorát se tak s někým pohádala.Jenom tak ležím v posteli a přemýšlím o svém životě.Jsem absolutně k ničemu,vždycky všecko pokazím a když to nezvládnu,tak se jdu pořezat.Dneska bych ve škole vážně neměla co dělat,protože dneska je plavání a kdybych se svlíkla do plavek,tak všichni uviděj ty jizvy.Z toho je mi ještě hůř a jdu si do koupelny ulevit znovu.Úplně fascinovaně zírám na ten maličkej proud krve jak mi stéká po celým předloktí a je mi tak krásně volně.Zatraceně,měli by mně zavřít na psychiatrii a už nikdy nepustit ven.Radši si jdu do pokoje pustit muziku.Všecko mě to tak osvobozuje,hudba je moje závislost už odmala.Pouštím na plný pecky korny a jenom tak ležím a zase přemejšlím.Proč mám pořád pocit,že mně všichini nenávidí?Nebo je to oprávněný?? Z vedlejška na mně zakřičel otec,ať si ztlumím tu hudbu,pokud prej se tomu hudba dá říkat.Ách jo…teď se ale pořezat nedokážu,můžu se jen rozbrečet…

Druhý den večer jdeme s Davem zase do parku a dáváme bacha na úchyly.Už tu tejden žádnej nebyl,tak už se mi po nich až stejská A támhle jeden jde a už se vrhá na tak třináctileté děvče.Nemůžu si vzpomenout na tu novou básničku tak na něho jenom vyhrknu klasickou formuli:”In nomine dei nostri Satanas,Luciferi exceles.Ave voluptatis carlis!” Vypadá vylekaně,ale stejně mu to nezabrání.Chudák malá,on by ji klidně zneužil přede mnou.Nemůžu se na to koukat,prostě se na něj vrhnu a zakousnu se mu do krku.Děvčátko utíká a já jenom saju tu jeho krev plnou zla.Je to nádhernej pocit.Dave je úplně šokovanej a radši uteče.Toho chlapa jsem vysála snad do poslední kapky a šla se domů vyspat.A v klidu,což se mi teda fakt nestává….

Druhej den je ve škole ale děsnej průšvih.Volají mně do ředitelny.Vedle mně na židli sedí naše třídní učitelka a vypadá fakt hrozně,je bledá až hrůza a mám dojem,jakoby ji snad mučili.Zato ředitel vypadá naštvaně a šokovaně zároveň.Co to povídám,on vypadá jak takovej ten bejk z koridy,když mu zamávaj před očima červeným šátkem.Hned na mně spustí bandurskou a není schopnej se uklidnit.Řve na mně,co prej se stalo s Davem,že prej zmizel a co s tím chlapem,že prej jsou očitý svědci…bla bla..Jak je to možný??A v tu chvíli mi to dojde!!!Dave byl upír!!!!Četla jsem to o takových,že když se z někoho stane upír,musí přivést ke >klanu< někoho dalšího a pak může v klidu umřít.Takže je už mrtvej.Pořád váhám,to nemůže bejt pravda.Jenomže se mi to potvrzuje,když zazvoní telefon a tam policie řediteli oznamuje,že našli jeho tělo.Úplně ohořelé...Tohle je na mně moc,začínám mu vysvětlovat jak to tedy bylo.No pochopitelně už zbledl i ten ředitel a řekl mi,že to chápe,že mi zavolá někoho,komu to všecko můžu vysvětlit ještě líp.Aha,takže si o mně myslí,že jsem blázen.Ten chlap,co totiž přišel je psychiatr,kouká mu to z očí.Ptá se mně na takový ptákoviny,že se sama see v duchu ptám,kdo je tady blázen.Třesky plesky,odpovídám mu stejně stupidně.Po dvou hodinách mě radši pouští domů.Něco pak o mně ještě říká ředitelovi,ale mně už je to úplně jedno.Nejhorší je,že když přijdu doml,mamka už stojí ve dveřích a čeká na mně.Je mi to strašně líto mami...Já vím,že jsem tě zklamala,že jsi chtěla mít hodnou a dobrou dceru a je mi líto,že já to nejsem...A teď už je úplně jasný,kam jdu...Jenomže všecko to rozrušení na mně působí tak moc,jsem v depresi ze sebe samý,jak jsem úplně k ničemu,jak jsem to všecko pokazila,ruka se mi klepe a trošku jsem to s tou žiletkou přehnala a už vidím samu sebe jak ležím na podlaze a ze zápěstí mi tryská krev jako z fontány.Najednou tam vejde máma a mluví na mně,jenomže já jí nemůžu odpovědět.Pak už jenom vidím,jak mě vezou do nemocnice,ale úplně zbytečně,já umřela!Co to vidím??No to snad ne,vždyť to je pohřební průvod!!A v rakvi jsem já...bože,tohle nejde....Najednou se přede mně postavil Dave...asi jeho duch a říká mi,že konečně patřím do členství,teď musím přivíst někoho dalšího abych mohla v klidu umřít!! Jenomže na to já nemám!!Ale on to už neslyší,protože zmizel.Zatraceně,co já si počnu,jako mrtvá!!!(teď sem se převalila na posteli )Přijíždí sanitka a navlíkaj mi svěrací kazajku.Odváží mně do Bohnic!!A dostávám tam hromadu sedativ abych se ukklidnila.Jenomže já si nemůžu pomoct,brečím jak blázen,no já teda blázen jsem (brečela jsem ze spaní…!) Po tejdnu za mnoou přišly kámošky a řekly mi,že mamka mně zavrhla,že už prej nejsem její dcera…Achjo,tak moc jsem ji zklamala…To jsem teda vůbec nechtěla.Když odešly,přišel za mnou otec a začal mi to všecko vyčítat,že jsem úplně blbá,co jsem to provedla,bla bla,to bych bez něj vůbec nevěděla….A když skončí tak se chopím slova já a začínám mu vyčítat,co provedl on mně,jak mi pořád nadával že jsem k ničemu,jak z každýho mýho sebemenšího šlápnutí vedle dělal nenapravitelnou chybu,až jsem mu to nakonec uvěřila.Jenom na mně ohromeně koukal a zavolal sestru že prej mám záchvat.Takže jsem dostala zase dvojitou dávku a pak odešel.Nejspíš dosáhl toho,čeho chtěl.Internovali mně do areálu,kde jsou zavřený ty nejhorší blázni.Dokonce mám i luxus-samotku!Akorát z ní nemůžu vyjít,protože mám ruce i nohy připnutý k posteli a okna jsou z nějakýho nepochopitelnýho důvodu zamřížovaný.A teď už ztrácím veškerou naději,veškerou chuť žít.Moje už tak silná letargie se začíná měnit v bezbřehou otupělost a už mám dojem,že nemám co ztratit…Nějakou neznámou silou si odepínám ty popruhy a mříže jakoby najednou neměly žádnou váhu.Ani se nenaděju a už stojím v okně připravená s tím vším skončit.Otočím se do pokoje a ještě jednou koukám na tu místnost.Další luxus-mám tam zrcadlo.Co kdybych vypadala málo šíleně?Jenomže to není pravda,protože vidím ty kruhy pod očima,vyčnívající kosti z celého těla a nepřítomný pohled.Všem vám děkuju,Davide,tati,pane řediteli…Moc vás mám ráda,fakt že jo….Vidím jenom jak se kolem mně míhá večerní vzduch.Co ale nevidím je to,že si pro můj popel z krematoria rodiče ani nepřišli.A možná je to tak lepší….