Sen

Sen

Když jsem se probudil, všechno mě bolelo. Měl jsem děsivé sny. Na polštáři jsem si všimnul mokré skvrnky. Promnul jsem si tvář a zjistil jsem, že jsem zřejmě plakal ze spaní. Pod očima jsem si nahmatal v tenkých proužcích zaschlou sůl. Čas na hodinách mi oznamoval že bych měl ještě spát. Půl třetí ráno. Neohrabaně jsem vstal a loudal se po tmě do kuchyně. Opláchnul jsem si obličej a napil se chladivé vody, jež mi svlažila popraskané rty. Vrátil jsem se zpět do postele a snažil se přivolat blahodárný spánek. Nezdařilo se. Vrtěl jsem se v peřinách. Chvíli mi bylo horko, chvíli zima. Čím více jsem se snažil, tím více se vytoužený spánek vzdaloval. Vstal jsem a chodil po pokoji. „Au!“ zařval jsem, palcem u nohy mi projela tupá bolest. Podíval jsem se k zemi a zrakem po ní šmátral, abych našel to, o co jsem si ukopnul palec. na podlaze ležela drobná knížka. Byla dosti tenká. Zvednul jsem jí a rozsvítil. Desky obalovala vybledlá červeň, rohy měla odřené a hřbet už ani nebyl hřbetem. Nikdy jsem ji ve svém bytě neviděl. Když jsem ji otevřel, podivil jsem se nad prázdností stránek. Nebylo na nich ani písmenko. Sedl jsem si na postel a stále ji obracel v rukách. Nevím jak dlouho jsem ji prohlížel, ale asi dost dlouho na to aby mě to uspalo. Sesunul jsem se do peřin s blaženým výrazem ve tváři a knížkou v ruce.

            Ráno mě píchalo do očí ostré slunce, které procházelo přes zamžené okenní tabulky. Vzpomněl jsem si na knížku. Stále byla v mé ruce. Otevřel jsem ji a co jsem uviděl mi vyrazilo dech. Na sluncem ozářených stránkách se objevilo neznámé písmo. Nevěděl jsem co je to za písmo, ale rozuměl jsem mu. Text se stále opakoval a   byl na každičké stránce drobné knížečky. Ta věta byla pokaždé stejná: „ Vítej ve světě mrtvých těl a živých duší!“ nedávalo mi to valný smysl. Knížku jsem proto odložil a šel si vyčistit do koupelny zuby. Promnul jsem si oči a chtěl uvítat svou všední tvář, jako každý den, v zrcadle. Když jsem se ale do něj podíval ztuhla mi krev v žilách. V zrcadle nebyl můj obraz. Běžel jsem zpět do ložnice, abych se podíval do svého zrcadla ve skříni. Jen co jsem přišel k posteli, krve by se ve mě nedořezal. V posteli leželo moje já. V očích vyděšený výraz a potůčky zaschlých slz, co mi stékaly po tvářích. V ruce jsem svíral onu knížku a na ústech zasychala krev. V ten okamžik jsem vše pochopil. Pochopil jsem i to, že to co se mi v noci zdálo nebyl jen sen.