Sen...

Stála u okna a pozorovala liány deště, které bičovaly okenní tabuli. Milovala ty tajemné zvuky hromů a kvílení meluzíny. Pozorovala temnou zahradu, kterou co chvíli ozářil záblesk, a poslouchala jemnou melodickou hudbu. Polena v útrobách krbu vesele plápolala a praskala, jen ona veselá nebyla… Jemně se hladila po mírně vpadlém bříšku a tiše plakala… Hltavě polykala slzy, slzy bezmoce a beznaděje… Vzpomínala na chvíle, kdy společně s přítelem plánovali společnou budoucnost… Jenže ty chvíle jsou teď pryč… Stejně jako důkaz jejich neumírající lásky…
V ten osudný den pršelo stejně jako dnes, byli pozváni k jeho rodičům na zásnubní večeři, ale ta se nikdy neuskutečnila… Jejich cesta skončila tak náhle, jakoby někdo najednou sfoukl svíci… Dvě srdce v tu chvíli přestala bít… Jeho a jejich dítěte… Potratila a nervově se zhroutila ze smrti svého milého, měsíc ležela na psychiatrickém oddělení fakultní nemocnice… Předevčírem ji pustili domů…
Cítila se tak sama… Schoulila se na podlahu, stále plakala a měla pocit, že už nemá pro co žít… Najednou uslyšela slabý hlas: "Vstávej, lásko, vždyť nastydneš… A neplač, jednou se zase setkáme a budeme už navždy jenom spolu… I s naším dítětem…" Byl to její přítel… Chtěl jí říci, že pro ní život nekončí… Ona musí žít… "Miluji Tě, lásko, chci být s Tebou, ale ještě není ten správný čas, abychom spolu byli… Jednou poznáš tu pravou chvíli a uvidíš v dálce světlo, světlo z místa, kde teď s naším dítětem žiji… a přijdeš za mnou… Jednou…"
Venku svítí slunce, na podlaze vedle krbu leží dívka a vedle dívky rudá růže… Byl to jen sen?!