Šedý Rabi - začátek

Incipit:

Zvedl se vítr a vyryl ti do dlaní stigmata. Vyryl poslední slova přes falešné linie života, předtím, než ti ruce sepjali a stuhlá zápěstí svázali šátkem. Co je to pokožka z tisíců zrnek písku, mezi nimiž se usídlil hmyz a škodná havěť, co znamenají vlasy z ostnatého drátu, oči jako kruhová klepadla na bráně dávné věznice, a vetchý stařec stojící před tou branou – propuštěnec, odcházející duše, tváře uslzené, se otočí, otře zpocenou dlaň a vydá se vstříc nesmírné propasti? Zvykli jste si žít jako červi, a i tehdy, bylo-li by vám souzeno zemřít coby orli, budete žalostní rozjímat o hlíně a tlení, o slepých uličkách existence a sarkasmu jako východisku, spálíte sbírku Heineho poezie, jen abyste dostáli osudu psanému v kávové sedlině. Jste mrtví. Vy všichni jste už dávno mrtví, když čtete tenhle text, oběsili jste se na oprátce, kroužku cigaretového dýmu, jako psi jste uhynuli na dýmějový mor a jste na to patřičně hrdí. Nenesli jste kříž, nesli jste monolit prozření, vlastní náhrobní kámen. Tolik let jste žili se smrtí, a přesto neuchopili ars moriendi.

Jan Schefler, 23. dubna roku Hada

xxx

Prolog:

Hlubokou nocí obehraných hazardérů kráčela dívka a stíny ji obklopovaly. Pod bezhvězdným baldachýnem nebes, pod nehybnou měděnou sítí, kráčela panna a stíny ji sváděly. Chrámovou lodí, branami černé svatyně, chodbou prázdného, vybydleného suterénu, procházela mladá žena – a stíny ji uhranuly.

xxx

Širokou zámeckou chodbou našlapuje děvečka. Stříbrnou konývku, pečlivě leštěnou, svírá v dlaních, střevíce hladí prachem pokryté dlaždice, měsíčnímu svitu předložené, sličná hruď se vypíná proti stěnám, lícím na těch stěnách, navzdory tichu tančí pod žebrovím arkád; bílé nohy, zahalená ramena, ochozem k průčelí skrovné, však důstojností naplněné kaple Svatého kříže, neměnné pravdy, idey i symbolu splynutí Božího s lidským. Její zrak těká po tvářích světců, shlížejících k ní z pláten svícemi ozařovaných obrazů. Oči se na okamžik stávají katovým kolem v rukou svaté Kateřiny, hvězdnatým kruhem nad hlavou Jana z Pomuku, oknem v průčelí kostela na dlani svatého Wolfganga. Stávají se přizrakem noci i nebeskou klenbou. Černé se dotýkají sutany, jíž oblékají, aby na sebe vzaly úlohu kněžskou, doširoka se rozevírají jako květy růží, aby skrz vlastní náruč byly účastny se světem. Krouží kolem tajemství stokrát vyzývaného, nikdy však nepokořeného, dobývaného, přesto nikdy neodhaleného, tajemství věčného, nekonečného lesku a majestátu.

A pak, když děvečka téměř dospěje ke kamennému portálu, sklouzne její pohled po útlém kopí Archanděla Michaela, Kapitána nebeských pluků, z andělského kůru k zemi. Na mosaznou kliku, na olověnou petlici. Na prastaré dubové dveře zapovězené komnaty.

xxxx

S úlevou vstoupila dívka do světlem zalité haly. Potřásla hlavou, jako by se právě probudila absurdního snu, nesměle se sama pro sebe pousmála a nakročila ke dveřím, za nimiž tušila nalézt  mír. Všechny noční můry se přeci rozplynou v záři andělských křídel, v paprscích slunce prorážejících oblaka. Oslavený je Bůh. A tak ta panna pokoušená všeobjímajícími pažemi noci spínala dlaně k modlitbě, ta mladá žena očarovaná stíny padala na kolena za zpěvu chval. Třásly se  její prsty chladem, zatímco obracela čisté, neporušeně hladké stránky zpěvníku? Zamlžoval se zrak únavou, když oči klouzaly po notách a řádcích textu, tak zbožného a pokorného, tak osvěžujícího, sytícího hladovějící srdce…však neschopného obnovit pobořený chrám? Zhmotnělé útržky vět se míhaly před očima jako kyvadlo. Tam a zpět…Z minulosti do budoucnosti, letmo přitom zdravíce prchavou přítomnost. Ze sluncem zalitého království lásky do zpustlé, večným sychravým podzimem podmaněné krajiny bezvládí a vypálených pevností. Jiskřící záblesky myšlenek odlétaly do dáli na poryvech slov. Usebrána v niterném soustředí a přece sama vprostřed vyprahlé pláně nabírala do dlaní horký pouštní písek, jenž nezadržitelně prchal  mezi  zemdlenými prsty. Sama v prázdném sálu chaosu, bez možnosti úniku. Uvězněná. Kapky vody stékající po vnitřní straně štíhlých gotických vitráží s tichým klapotem dopadaly na kamenné dláždění lodi, zatímco ústa bezmyšlenkovitě opakovala známá sousloví. „Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele Nebe i Země…“

Odříkávala ta slova jako ze sna. Nápěv lásky a milosedenství se nežně vznášel kolem, někde za nepřítomně hledícím párem očí se však divoce točil vír bouře. Té bouře, která obklopovala věčně zelený ostrov andělského pokoje. Truchlivé kvlílení vichru ve skaliskách se mísilo s burácením mocných vln lámajících se o zrádné, rozeklané útesy pobřeží. Uprostřed zahrady vysoko nahoře pěli své písně cherubové, dívka očarovaná stíny však slyšela moře. Hlas krutého, bezedného oceánu. Širého a nespoutaného. Zaslechla snad mezi hřmotem ledových vodních mas jedovatě svůdný šepot hada temných hlubin?

xxx

Jako na zjevení hleděla děvečka na ornament ve tvaru růžového květu, který zdobil dveře, o nichž jakživa neslyšela jediného člověka v zámku promluvit byť jen slovo. Byla příliš mladá, než aby pamatovala tu zimní noc, kdy do zahrady přitáhly dvě stovky hladových vlků a svým žalostným vytím zahubily spící jabloně. Sám kníže klečel tehdy na dlaždicích před ornamentem růže do pozdní noci a další den a další noc, až k rozednění. A zelené vlčí oči zářily skrze obrovské okenní tabule, z nichž každá byla na dvacet stop vysoká a na dvanáct široká, jako prokleté diamanty zhouby z nitra ledové hory. Tehdy služebníci klesli na roveň nemluvňat a páni na roveň psů, oči se zbarvily do krvava a tváře vybledly, lucerny pohasly a nevěsta byla v předvečer svatby vytržena ven ze světa, do tmy. Sám kníže klečel na kolenou před veřejemi, plakal slzami louhu a sténal z agónie. Během té noci prý zestárl o mnoho set let a stal se kmetem, jímž ve svém nitru od narození byl. Slepý zmateně šátral okolo sebe, žadoně o jediné pohlazení od syna, jenž však byl vyvržen do tmy spolu s nevěstou. Toužil pronést požehnání, mrtvé jabloně venku však byly jedinými jeho dětmi, který zůstaly nablízku. Padl tedy tváří k zemi a proklel je. Pak skonal.

Jako přikovaná stála před symbolem růže. Její zrak se vpil to toho květu vyrytého v dubovém dřevě, nebo snad byl tím znakem posednut a pohlcen, ochromen a přitahován jako útlé ostří nože podivuhodnou silou magnetického kamene. Zmámeně hleděla skrze rozšiřující se zornice coby skrz clonu jemné, všudypřítomné mlhy a oční víčka ztuhla v kamenné oblouky klenby kasemat.  Potom uslyšela hlas. Sílil, pomalu se nořil z ticha, podoben hřbetu mořské obludy. Ozýval se zpoza dveří s emblémem, Plížil se ven neviditelnými štěrbinami a velmi pomalu, s jistou obskurní elegancí se pnul po stěnách. Jeho paží, nebo snad spíše vlnících se hadovitých chapadel, bylo devět a očí osmnáct, po dvou na každém. Ústa se křivila v snad ironickém, snad triumfálním úsměvu, když se obtáčel kolem v pozlacený rám vsazeného obrazu svatého Jiří. Toho, který jindy draka přemohl.

Se skloněnou hlavou a s prsty roztřesenými vstoupila tak, obluzená, skrze ty dveře a portál z šedého mramoru do šera zakázané síně. Kdesi na opačné straně zářilo světlo. Rudě.