Sebevrah...

Hlava mi třeštila bolestí. Pomalu jsem otevřel oči a nějakou tu chvíli mi trvalo než jsem nabyl čistějšího vědomí a byl s to pobrat svou současnou situaci.
První, co jsem si uvědomil byla náplast přes ústa a svázané ruce za opětradlem židle, nohy svázané s dřevěnými. Víc jsem chvíli rozeznat nemohl. Zrak jsem měl rozmazaný a mlžný opar z očí se rozplýval pomalu. V tu chvíli mi bylo jaksi všechno jedno – mysl jsem měl stále zastřenou tou zvláštní drogou, jíž mě kdosi zbavil vědomí a v tom okamžiku i veškeré paměti.
Obrysy se začaly pomalu vykreslovat. Ohromný prostor, dřevěné trámy a sloupy, stébla slámy, kdesi vzadu cosi jako kupa sena a… přede mnou ohromná dvoukřídlová vrata.
Pravá část se vysunula do strany a jasná záře, jež prořízla šero té gigantní stodoly mě na okamžik znovu téměř zbavila zraku. Jediné co jsem zaregistroval byla lidská silueta pomalu se přibližující ke mně.
Po pár vteřinách se ale oči přizpůsobily světlu a ze siluety se vykreslila postava v hnědém volném hábitu s kápí, jemuž nebylo vidět do obličeje. Mohl být vysoký jako já. Ještě dva kroky, jeden. Stál půl metru od židle. Nepodíval se na mě. Pouze sáhl kamsi za pás a pomalu vytáhl dlouhou lesklou dýku. Aikuchi.
Mé otupení téměř ustalo. Neměl jsem umřít. Věděl jsem to. Snad jsem jenom ještě nechtěl umírat. Sebral jsem všechny psychické síly a co rychle jsem je střádal do nouhou a zápěstí. Stačil velmi rychlý pohyb a provazová pouta spadla téměř sama. Nečekal jsem.
Byl jsem již za dveřmi stodoly když si bytost v kápi uvědomila co se stalo. Naopak mně značnou chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. Pískově žluté chodníčky s vlastní gravitací v… téměř ničem. Okolní prostor zbarvený blankytnou modří, jenom Slunce zářilo. Neměl jsem ovšem moc času se nad tím zamýšlet. Šlo mi o život.
Přátelé! Už tuším kde jsem. Je to kraj mých starých známých, který tu nechali vystavět pro své vlastní potěšení. No ano!. Přebíhám křižovatky pískovcových chodníčků a schůdků. Stále je za mnou. Rychle se přibližuje a já jsem příliš vyčerpán. Věnoval jsem mnoho sil na to, abych se vymanil ze zajetí.
Skupinka lidí. Běžím k nim. Nemám moc co ztratit. Jiná cesta už stejně není. Doběhl jsem. Spatřili i jeho. Dostal jsem vlastní dýku a hon se obrátil. Avšak on neutíkal. Neměl již kam. Byl obklíčený.
Mohlo nás být proti němu tak sedm osm. Všichni do jeho těla začali bodat své nože. Poté odešli. Ležel tváří k zemi. Dýchal. Spíš sípal. Nemohl jsem vidět jeho bolest a zabořil jsem mu čepel nové dýky zprava do krku. Stále byl naživu. Další úder šel do zad. Nic. Mohl jsem ho bodnout ještě tak třikrát. Stále sípal bolestí.
Rozhodl jsem se ho otočit pro ránu do srdce, abych mu ukončil trápení. Kápě mu spadla. Zaplavila mě vlna zděšní – téměř jsem uskočil. Ten… to… to jsem já. Vykašlal trochu krve. Srdce mi začalo pumpovat tak zběsile, že se mi zatmavil mozek. Zabil jsem sám sebe. Zemřeli jsme.