Sára Rosten (3. díl)

Druhý den ráno nás všechny svolali a přikázali postavit se do řady. Z ní vybrali mladé, silné a práceschopné a odvedli je do lomu…Byla to otrocká práce, těžká… A moje ruce zvyklé tak leda na vyšívání byly po pár dnech rozpraskané a vrásčité jako ruce nebo tvář stařeny… Pracovali jsme od rána skoro do západu slunce, bez odpočinku, bez jídla. A tak to chodilo den co den a nezáleželo na tom, zda je pátek nebo neděle… Tam stejně neznali rozdíl. A tak dny ubíhaly a my se snažili přežít… S bídnými příděly „jídla“, s těžkou prací, s nulovou hygienou, ale nepřestávali jsme bojovat jeden kvůli druhému… Dokud mě jednoho dne při práci neskolila nevolnost, která se den ode dne zhoršovala. Jediným vysvětlením bylo, že jsem těhotná. Ten den – den, kdy jsem to zjistila – si pamatuji doteď… Věděla jsem, že se něco mění – v podstatě já…Teď už nebylo jedno, jestli mě někde v lomu některý z vojáků zastřelí. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že skutečnost, že budu máma, mě činí zranitelnější… A nemohla jsem se dočkat večera, abych tu zprávu mohla říct Jákobovi.

Když se vraceli vězni z lomu, už jsem ho vyhlížela, ale nikde jsem ho neviděla. Začal se mě zmocňovat panický strach. A náhle se vynořili zpoza budovy dva muži, kteří nesli mého muže podepřeného přímo k nám. Vojáci si všimli, že je raněný, a tak se začali vyptávat, co se stalo. Ze střípků rozhovoru jsem vyrozuměla, že se na Jákoba svalil nějaký kámen, a že je vážně raněn. Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale Jákobův otec mě nepustil… Voják nabil pistoli a střelil… Nedal mu ani šanci! A mě vzal před mýma očima muže, kterého jsem milovala… Hrůzou jsem se v mdlobách svezla na zem…

Probudila jsem se po několika hodinách. Když jsem otevřela oči, sklánělo se nade mnou tolik známých tváří, ale já je neviděla… Jen jsem tupě zírala do stropu a slzy mi stékaly po tvářích…

A protože vím, že obrazy vždycky řeknou více než – li slova, připojuji k tomuto dílu pár fotografií z Osvětimi a obrázků dětí z Terezína…

Nedávno – při vyhlášení 4. ročníku literárně – historické soutěže Daniel, která se zabývá touto tématikou, jsem měla možnost navštívit některé významné synagogy v našem krásném hlavním městě. Mezi nimi byla i Pinkasova, která je významná hlavně tím, že všechny místnoti v ní (jakože jich, bohužel, není málo) jsou odshora dolů pokryty jmény českých Židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech, data narození, deportace a úmrtí (pokud jsou známa). V druhém patře se nachází galerie obrázků, které kreslily děti v Terezíně. Musím říct, že i když jsem si o sobě myslela, že vydržím hodně, tohle bylo velké hodně i na mě… Ty děti kreslily černé dokonce i květiny (nic proti černé, ale v té době znamela zlo, smutek a bolest), ty malé děti kreslily oběšence, mrtvoly a plynové komory! Nevydržela jsem v té místnosti dlouho… A byť bych nikomu nepřála v té místnosti být, chci vám sem dát alespoň pár z těch obrázků…

A i když se moje nadšení občas nesetkává s pochopením, natož tak tolerancí (, pokud mám citovat, tak by mě někteří za to nejradi viděli ,,s hvězdou vypálenou mezi očima někde na dně plynové komory v Osvětimi) , tak mi v poukazování na tahle zvěrstva časů dávno minulých NIKDO nezabrání…

Protože asi nemusím dodávat, že na tohle by se nemělo zapomínat…

Osvobození…

Čekají…

Transport

Hrob

Za ostnatým drátem Osvětimy

Obrázky z Terezína od neznámých autorů

Autorem obrázku s názvem Pohled na Terezín z roku 1943 je Karel Fleischmann.