Sára Rosten (2. díl)

Jednou, když jsem přišla domů, nastala ona srážka s realitou… Chtěla jsem tátovi něco říct, ale zrovna se o něčem bavil se svým spolupracovníkem… Vím, že poslouchat za dveřmi se nemá, ale když tam stojíte, bez klapek na uši se nemůžete obrnit proti tomu, abyste alespoň něco málo zaslechli… Stála jsem tam a poslouchala a zjišťovala, co je moje rodina zač… Rabování, konfiskace majetku, vraždy… Už jsem se necítila jako Němka… A v tu chvíli mi došlo, že nic nemusím… Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, sbalila si svoje věci a tu noc jsem utekla k Rostenům…

Pochopili to. Věděli, proč jsem utekla více než kdokoli jiný. Tak jsem se stala novou členkou židovské komunity. Bylo pozoruhodné sledovat, co všechno ti lidé museli podstupovat. Potupu, urážky, napadání, posměch, ale především jejich nerovný boj s myšlenkami na smrt. Věděli, že to jednou přijde – že je odvezou někam pryč a že se už nejspíš nikdy nevrátí a myšlenka na to, co s nimi potom bude, byla prvním, kdo je uvítal do nového rána, a přec našli každé ráno sílu vstát z postele a jít dál… Bylo mi obrovskou ctí stát se jednou z nich. Při jednom z majrevů* jsem se rozhodla přijmout židovské jméno, a tak naivní Susanne navždy zmizela… A nikdo tam už mě poté neoslovil jinak než Sára.

Veškerý svůj čas jsem věnovala Jákobovi. Vždyť právě díky němu jsem byla tím, kým jsem teď… Díky Jákobovi – mému muži – a jeho rodině je Sára. To on mě naučil ctít Tóru a další staré texty, naučil mě jidiš… Byl moje první a poslední láska… Jak ráda vzpomínám na ty chvíle, které jsme spolu trávili. Oba jsme věděli, že láska mezi Árijkou a Židem – mnou a ním – je zapovězená. Ale i přesto mě Jákob jednoho dne požádal o ruku. Zvláštní – do doby před pár týdny jsem měla svůj život dokonale nalinkovaný…Dostudovat, výhodně se vdát (nejlépe za nějakého vlivného politika), porodit mu potomka a zbytek života strávit pečováním o něj a klábosením u čaje s paničkami z dobré společnosti… Ale byl to vůbec MŮJ sen? Nebo sen mých rodičů?

Za tři týdny byla svatba…Musím říct, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla… Tehdy jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě! Všichni tančili, jedli, pili, smáli se… A nikdo by neřekl, že za pár týdnů budeme na tohle všechno už jen vzpomínat… Všechno to krásné ale trvalo jen krátce… Dokud se u nás neobjevila policie… Měla jsem tušit, že mě rodiče budou hledat! Policie všechny pozatýkala… Na stanici už na mě čekali rodiče. Místo přivítání mi otec vrazil facku… Ne že bych nějaké vřelé přijetí čekala… Následoval výslech. Nic jsem nezapírala, řekla jsem všechno… Kdyby otce v tu chvíli nedrželi strážníci, byl by mě na místě zabil. A matka… To jen hystericky křičela, že mě k tomu museli donutit… Ale magen – dovid* houpající se na mém krku má slova jen potvrzoval…

Po mém projevu na stanici mě i celou mou rodinu – Jákoba, jeho rodiče i Avruma, Rivke a šestiletou Judyth (Jákobovy sourozence) naložili mezi ostatní vězně do nákladního vlaku. V jednom vagónu nás bylo namačkáno tolik, že si nikdo nemohl ani sednout… A kdyby padl únavou? Ostatní by ho ušlapali… Tam už se staral každý jen o sebe… Vlakem jsme jeli asi tak den, víc ne a pak teprve začalo to pravé peklo… Čekala nás dlouhá cesta sněhem. Byla nám příšerná zima, měli jsme hlad, ale nesměli jsme se zastavit, jinak by nás zabili. A ten, kdo upadl, už nevstal…Stal se pro vojáky přítěží, kterou si nechtěli dovolit… Takhle jsme šli s malými přestávkami skoro celý týden a naše řady prořídly… Dokud jsme nedošli k cíli. Když nás všechny jako dobytek do ohrady nahnali za brány tábora, naskytl se nám pohled, který v nás všech vyvolal… Pocit, který nelze slovy popsat… Něco mezi odporem, lítostí a obrovskou nenávistí… Všude kolem byli zubožení lidé. Ne, už ne lidé, ale trosky! Vyhublí na kost, v otrhaných hadrech, unavení, hladoví, špinaví… Muži, ženy i děti… Ale nejotřesnější pohled se nám naskytl, až když jsme procházeli kolem plynových komor… Obrovské dveře plynové komory byly otevřené a uvnitř ležela mrtvá těla! Netuším, kolik jich tam mohlo být, několik desítek určitě… A vězni pod dozorem vojáků byli nuceni vytahovat mrtvoly ven. Jeden z vězňů ale nevydržela vyčerpáním upadl na zem. Vojáci po něm hned začali křičet, ať vstane… Ale on už neměl sílu. Jeden z vojáků k němu přišel a kopl ho do břicha… Ležící muž se snažil posbírat zbytky sil a vstát, ale nedokázal to… Jákob chtěl jít k němu a pomoci mu vstát, ale ostatní jej zadrželi… Věděli proč… Voják na muže zamířil, chladnokrevně ho zastřelil a přikázal vězňům, aby jeho tělo hodili na hromadu k ostatním mrtvolám…

Řekl to tak nedbale, jako by ten člověk nebyl víc jak odpad! Jakoby jeden lidský život neznamenal nic! Jákobově matce začaly téct slzy po tvářích… ,,Chas – ve šolem*…“ zašeptala a já už si byla jistá nevyřčeným ortelem, který nám předurčili…

Ale dozorci nám nedali čas se rozhlížet; stejně jsme věděli, že na to budeme mít spoustu času… Pak nás hnali k nějakému stanu, kde každému z nás vypálili na ruku číslo. A pak už bylo jedno, jestli jsem Susanne nebo Sára… Pak už jsem byla jen číslo…Když jsme absolvovali tohle, ukázali nám naše „cely“… Nebyly to cely, byly to prostě stísněné vlhké prostory a v nich velké police, které měly sloužit jako naše postele… Ne, nebyly to cely, ale sklad pro spodinu – pro nás…Protože už se blížil večer, prozatím jsme se vyhnuli práci v lomu a mohli sbírat síly na příští den… Jákobovi sourozenci byli vystrašení… Vždyť jsou to ještě děti! Bylo kruté přihlížet tomu, jak se jim v očích skví slzy a nevědět, jak jim pomoci, jak je utišit… Jákob vytáhl pár kartiček s čísly a začal s nimi hrát pišu – pajšu… Vždycky si věděl rady. A já viděla, jak se jejich očka alespoň na chvíli trochu rozzářila… Seděla jsem v koutě schoulená zimou a možná i strachy, ale ani na minutu jsem od nich neodtrhla pohled… Uvědomovala jsem si, že tohle může být poslední chvíle, co je vidím takhle pohromadě…

*majrev (přejato z hebrejštiny) – večerní modlitba

*magen – dovid (přejato z hebrejštiny) – Hvězda Davidova (symbol Judaismu)

*Chas – ve šolem (přejato z hebrejštiny) – Bůh nás chraň