Sára Rosten (1. díl)

                                                                                       Žil jsem v čase velikého stmívání světa,

                                                                                                                             na to ať nikdo z lidí nezapomene,

                                                                                                                             až mne jednoho dne potkají.

Jiří Orten

Kap… Kap… Kap… Kap… Adošem, jak tenhle zvuk dokáže drásat nervy, když ho musíte poslouchat několik hodin v kuse! A vy ani nemůžete dělat nic jiného, než ležet na zemi – pokud se vám tedy dostane toho štěstí a přidělí vám celu, kde je vůbec k hnutí –, koukat do zdi a poslouchat neustále se opakující: ,,Kap… Kap…“ Najednou mě někdo zatahal za rukáv. Ohlédnu se a spatřím malou Judyth. Promluví na mě tím svým nevinným hláskem: ,,Sestřičko, my tu umřeme, že ano?“ Kolik beznaděje se vejde do jediné věty… Je strašné koukat do těch andělských očí a ptát se sebe sama, hledat slova, jak dát tomu dítěti alespoň trochu naděje… ,,Jdi spát, maličká, ať máš ráno dost síly…“ A pak máte sto chutí vrazit hlavou do zdi za tu obrovskou lež, protože víte, že žádné ráno už nejspíš nebude… A přitom před pár měsíci bylo ještě všechno jinak… Říká se, že člověku před smrtí proběhne před očima celý jeho život… Kdo ví? Ale můžu vám aspoň převyprávět jeho nejpodstatnější část… Tak čtěte dál, jestli máte odvahu…

Moje pravé jméno je Susanne a je mi sedmnáct let… Než tohle všechno začalo, byla jsem studentka – premiantka třídy jednoho berlínského gymnázia. Jak spokojený člověk může být, když netuší, co se děje kolem něj… Bydlela jsem se svými rodiči a byla jsem vskutku šťastné dítě – měla jsem harmonickou rodinu, navíc otec byl vysoce postavený politik NSDAP. Pro spolužáky jsem sice byla vždy jen „cerunka bohatého papá“, ale nemohla jsem si stěžovat. Ale jednoho dne se mělo všechno změnit… Ten den si dobře pamatuji – šla jsem ze školy a když jsem procházela jednou zapadlou uličkou, viděla jsem, jak pár metrů přede mnou jeden můj spolužák napadá nějakého chlapce. Když jsem přišla blíž, udeřila mě do očí žlutá hvězda na šatu toho kluka a najednou už bylo všechno jasné…Co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?! Dělat, že to nevidím?! Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale zakřičela jsem: ,,Nechte toho! Co to děláte?!“

Jen se na mě cynicky podíval a odpověděl: ,,Herzogová, vypadni!“ Strašně se mi rozbušilo srdce, ale líbit jsem si to nenechala… ,,Nevypadnu, vypadnete totiž vy!“ ,,Nebo co?! Zavoláš si svého papá?!“ vysmál se mi… ,,Nebo by se mohlo stát, že se zítra ve škole podřeknu, jak je možné, že takový analfabet jako ty má excelentní jedničku z velkého testu z matematiky!“ Samotnou mě to překvapilo, ale pustil neznámého chlapce a odešel. Takový odpor ode mě nejspíš nečekal… Podívala jsem se na toho kluka. Plaše se na mě usmál. ,,Jsi v pořádku?“ ,,Ano, děkuji vám, slečno.“ ,,Proč tě chtěl zmlátit?“ ,,Protože pro něj žlutá hvězda na mých šatech znamená, že nejsem člověk, ale jen havěť…“ Posmutněl a já se zastyděla za svou hloupou otázku. Abych přerušila ticho, podala jsem mu ruku a představila jsem se: ,,Já jsem Susanne a ty?“ ,,Jákob,“ odpověděl.. A tak jsme se dali do řeči. Čas jako by se najednou zastavil a to, co se mi zdálo jako chvíle, bylo několik hodin… Vzpomínám si dokonce i na ten pocit, který mě zaplavil, když jsem přišla domů… Bylo to zvláštní… Můj otec Židy a všechno s nimi spojené považuje za barbarské a já mu do této chvíle slepě věřila… Ale co když je to všechno jinak než se zdá? Ta otázka mi nedala spát… A já na ni musela najít odpověď…

A tak jsem následující týdny poznávala úplně jiný svět, jinou realitu… Jak se ty dva světy od sebe lišily… Já předtím znala jen ten třpytivý nablýskaný svět krásných, bohatých a mocných; netušila jsem, co to je těžká práce, bída, každodenní strach z toho, co bude… Neměla jsem ani tušení, jaké to je bát se vyjít na ulici nebo když přijdou naprosto cizí lidé a oznámí vám, že váš malý obchůdek už není váš… Jaké to je nedostat šanci studovat… Ale největší srážka s realitou pro mě byla už jen myšlenka, že můj otec by mohl být jedním z původců zla každodenně páchaného na těchto lidech… Bez rozdílu věku nebo pohlaví… Ne, je to přece můj táta! Ten by něco takového přeci neudělal! Určitě se tomu snaží jen zabránit! Tohle by nedopustil, ani kdyby ho přinutili! Naivní představa, že? 

Ale to jsem ještě netušila, že tohle všechno zakusím na vlastní kůži… A tak jsem dál poznávala ten smutně krásný a zajímavý svět židovské kultury… Časem jsem poznala i Jákobovu rodinu. Ze začátku ke mně sice všichni přistupovali s nedůvěrou, už jen kvůli tomu, že jsem Herzogová – „cerunka svého papá“.. Ale čím častěji jsme se vídali a poznávali, tím více mě považovali za svoji… Připadal jsem si doma víc u nich než u nás… Máma s tátou věčně neměli čas a já… Já se učila. Zato u Rostenů bylo vždycky veselo… Vždycky jsme si všichni posedali kolem stolu, malá Judyth ke mně na klín a povídali jsme si, zpívali…Je obdivuhodné, jak se ti lidé dokázali i přes všechny ty starosti a denní strasti upřímně zasmát… Věděli, že mi mohou věřit. A že nejsem jako jiní… A díky tomu jsem si u Jákobových sourozenců vysloužila oslovení „sestřičko“… Ale i když mi u nich bylo dobře, domů jsem chtě nechtě musela…