Samota

Je jí zle,moc zle.Sedí schoulená v rohu temné místnosti,hlavu složenou do klína.Po celém domě je ticho,temno a tajemná atmosféra.
Dívka s myšlenkami na konec,na konec znamenající vlastně i začátek,drží v ruce nůž.Jeho ostrou hranou přejíždí po své jemné,bledé tváři.Avšak je až příliš zbabělá na to,aby svou rukou na nůž přitlačila.Je zbabělá na to,aby na jejím obličeji zůstaly stopy trápení a smutku.
A jaká je vlastně příčina toho,aby se soužila?
Možná proto,že tu sedí sama,všude chodí sama,žije bez rodiny,příbuzní o ni nestojí,přátele nemá.Nikdo se s ní nebaví a ona se ani s nikým,než se svým já ani bavit neumí.
Nemá se komu svěřit,neví,kde si vylít svoji zlost a vztek,komu vyznat svou lásku a vlastně všechny své emoce.Nikdo jí neporadí,nikdo ji nechce.
Neví,co si počít a čím víc přemýšlí nad svou samotou,nachází v sobě odvahu,ví,že to chce skončit,i když v tom nevidí vlastně žádné východisko.
Nezná pravý význam pocitů,nikdy nežila naplno a asi by ani nikdy nežila.Naposledy poslouchá svůj tlukot srdce až najednou…………ticho.