Řád Černého koně

„Hej ty tam, vypadni odsud!“ Rea se držel, aby se nerozesmál. „Neslyšíš? Vypadni!“ křikl voják znovu.

„A co se mi stane?“ zeptal se Rea. Voják ztuhl, klekl si a poklonil se.

„Omlouvám se, můj pane. V té tmě jsem vás nepoznal… Omlouv…“

„Nic se neděje,“ utnul Rea vojákova slova. „Každopádně,“ odmlčel se, „rozmysli se ponejprv odpověď, ano?“ Voják se znovu poklonil. Rea vjel na nádvoří, kde sesedl a jakmile se jeho nohy dotkly země, už u něj byl podkoní, aby odvedl jeho koně do stáje. Zahřmělo. Rea zvedl svůj pohled k obloze.

„Jen aby ti to vydrželo, příteli…“ zamumlal a otevřel mohutné dveře. Vstupní místnost byla málo osvětlená, ale Rea si na to už zvykl. Ostatně nic jiného mu nezbývalo. Šel dlouhou chodbou a spěšně nakoukl do pootevřených dveří, ze kterých se linulo tlumené světlo. Dveře zaskřípaly. Křeslo bylo zády ke dveřím a čelem ke krbu. „Bostrome, už opět sníte…?“

„Ne, tentokrát se zabývám jinými věcmi, než by bylo zřejmé, můj pane,“ zvedl se Bostrom. Plameny z krbu osvětlily jeho mladou tvář s malýma očima. Černý plášť zahalující jeho nevysokou postavu se zdál ve tmě hrou stínů delší než skutečně byl. „Budeme pokračovat?“

„Jistě, ale chvíli počkejte, právě jsem se vrátil,“ oznámil Rea energickým hlasem a odešel zpět na chodbu, kudy se vydal ke schodům. Po schodech vyšel do další chodby a zamířil rovnou na její konec, kde otevřel dveře od své komnaty. Oheň v krbu plápolal už hodnou chvíli a žadonil o další příděl dřeva. Rea si sundal plášť a pohodil ho na jedno z křesel. Rozhlédl se kolem a zastavil pohledem na poškrábaném štítu visícím na světě. Opatrně ho sundal a když po něm přejížděl pohledem, zavzpomínal. Je to tak dávno… pomyslel si. Sice mu táhlo na čtyřicátý šestý rok života, ale cítil se starší. S povzdychnutím pověsil štít s dokonalým obrázkem běžícího koně zpět na zeď, položil přilbu a meč na stůl uprostřed místnosti a vydal se zpět k Bostromovi, který na něj už čekal.

„Můžeme?“ zeptal se Rey. Rea přikývnul a posadil se naproti Bostromovi.

„Takže… skončili jsme u Gwydelandského lesa – atentátu na krále Tuedrika…“ oznámil Bostrom svým zastřeným hlasem. Rea se podíval z okna, kde létaly blesky a jeden z nich roztříštil mohutný strom na mnoho kousků.

„Tuedrik… měl bych něco říkat o Tuedrikovi?“

„Zkuste,“ pokrčil Bostrom rameny a cucal konec svého brku.

„Dobrá… Tuedrik byl mimořádně nadaný a schopný vojevůdce.“ Bostrom ihned začal psát. „Přestože byl mladý, měl výbornou vizi o stavu svého království i za deset let, bohužel nepředvídal válečné konflikty, které se podepsaly na jeho vládě.“ Bosrtom horlivě zapisoval na svitky pergamenů mající před sebou. „Vzpomínám si na naše první setkání.“ Bostrom zvedl hlavu.

„To tam chcete dát také, můj pane?“ otázal se.

„Uznáte-li to za vhodné, Bostrome. Vy jste umělec, ne já.“

„Záleží na tom, co budete říkat, můj pane…“ pokrčil Bostrom rameny.

„Já nejsem umělec,“ odsekl Rea a obrátil svůj pohled kamsi do prázdna. Bostrom zakroutil hlavou a čekal na Reova další slova.

„Ještě předtím,“ pokračoval Rea po chvíli, „než se oženil s princeznou Faethou, si myslel, že svým sňatkem zabrání válečným konfliktům.“
„To mu asi nevyšlo, můj pane…“ pousmál se Bostrom v naději, že stále zamračeného Reu alespoň trochu rozveselí. Bohužel se mu to opět nepovedlo.

„Jistěže mu to nevyšlo, v tomto ohledu byl velmi naivní,“ pokýval Rea hlavou. „Myslel si, že když si vezme Faethu z Gwydelandu, že se Iranak s Gwydelandem usmíří, ale obyvatelé Gwydelandského království Tuedrika nenáviděli a proto na něj chystali atentát.“ Bostrom Reu obdivoval. Na svůj věk byl velice vzdělaný a věděl dost o všem, co by vědět měl a mnohdy i více.

„Takže to zavinila Faetha?“ odložil Bostrom brk a utřel si zpocené ruce do bavlněného hadru.

„Ne tak docela, byla to vina obou,“ řekl Rea. „Zvláště potom, co se tam objevil jistý rytíř Chirria.“

„Aha,“ poznamenal Bostrom a obrátil svůj pohled na zachmuřeného Reu. „A jak s tím on souvisel?“

„Jednoduše – Faetha byla jeho sestra,“ řekl Rea potichu a zavřel oči. „A vůbec, jejich otec, král Ganewed chtěl, aby se Chirria oženil s Tuedrikovou sestrou Silverou, ale ta utekla s Chirriovým a Faethiným bratrancem Ulbertem z matčiny strany. Vlastně sestra jejich matky, Jaella, měla Ulberta s Ganewedovým bratrem Hirou.“

„Trochu složité rodinné vztahy, nemyslíte, můj pane?“ otázal se Bostrom s úsměvem a opět pečlivě zapisoval vše, co Rea řekl.

„To každopádně.“ Bostrom by býval přísahal, že se Rea pousmál. „Kde jsme to vlastně skončili?“

„Chtěl jste něco sdělit o králi Tuedrikovi,“ řekl Bostrom. „Vaše první setkání a atentát.“

„Ah, jistě,“ poškrábal se Rea na hlavě. „Poprvé jsem se s Tuedrikem setkal ve válce proti Baharům, kde jsem sloužil pod jeho velením jako jeden z hlavních generálů. Byla to skvělá bitva, samozřejmě skončila naším vítězstvím. Po bitvě si mě zavolal, aby mi poděkoval za zásluhy a propustil mě. Byl o pár let starší, ale vypadal o mnoho více mladší než já.

Řekl mi: ,Reo, výkon vašich vojáků byl obdivuhodný. Teď bych vás chtěl požádat o laskavost.‘ Samozřejmě jsem svolil. Jeho slova byla, ať mu přenechám svou armádu čítající snad tisícovku mužů a já se můžu vrátit ke své rodině.

,Žádnou rodinu nemám, Vaše Veličenstvo,‘ řekl jsem mu tehdy, ale on trval na svém. Šel jsem tedy pryč z Gwydelandu zpět do Iranaku, ale tam, jak jistě víš, na mě čekal Ilariani.“ Bostrom horlivě zapisoval, takže Reovu poznámku o Ilarianim úplně přeslechl.

„A dál?“ zeptal se dychtivě.

„Řekl mi, překvapen, kde mám armádu, abych se vrátil zpět do Gwydelandu a zabránil tak atentátu na Tuedrika, o kterém se dozvěděl od jednoho ze svých vynikajících špehů.“

„Počkejte, kdo?“ zavrtěl Bostrom zmateně hlavou. Rea se zamračil. Bostrom se divil, že se dokáže mračit ještě více.

„Ilariani přece, copak jste mne přeslechl?“ řekl nevrle.

„Asi ano, omlouvám se, můj pane…“ řekl omluvně Bostrom a Rea zopakoval to co řekl předtím.

„Jistěže jsem atentát nestihl,“ řekl Rea se skloněnou hlavou. „Přijel jsem o pouhou hodinu později. Kdyby se tehdy nezřítil most přes řeku Fadu, zvládl bych to a snad by se krále Tuedrika podařilo zachránit.“ Upřel na Bostroma pohled. „Uvědomujete si, Bostrome, že dnes je to přesně deset let, co Tuedrika zabili?“

Bostrom zavrtěl hlavou. „Bohužel nejsem zcela zběhlý v datech významných historických událostí.“

„Nevadí,“ mávl Rea rukou. „Od toho tu jsem snad já.“ Bostrom s úsměvem pokýval hlavou.

„Co se dělo potom? Co Faetha, Chirria a ti ostatní?“

„Chirria se ujal vlády, ale po půl roce ho sesadila opět Faetha se svým milencem, tedy dnešním králem Paniou.“ Rea se odmlčel. Opět se podíval z okna, kde stále vydatně pršelo a blesky létaly kolem.

„Co myslíte,“ řekl po chvíli, „kdy se blesk strefí do toho mohutného dubu?“

„Nemám sebemenší ponětí,“ řekl popravdě Bostrom, který celé dny trávil „výlety“ do svých vlastních světů a pak poznatky z „cest“ zapisoval do svých příběhů, které pečlivě schraňoval. První člověk, který si jeho svitky mohl přečíst, byl právě Rea, který se za tři roky, co u něj Bostrom byl, stal jeho nejlepším přítelem. A Bostromovy příběhy se mu velice líbily.

Rea se přestal věnovat bouři řádící venku a opět se   zamyšleně podíval do prázdna. „Co byste chtěl vědět dál, Bostrome?“ zeptal se.

„Gwydelandskou kapitolu bychom snad mohli zakončit a dále… Rozhodněte se sám, o čem budete vyprávět.“

Rea se na Bostroma nevlídně podíval. „Cože?“

„Tak snad abych to řekl jinak, můj pane… Co vás napadne jako první?“

„Řád Černého koně,“ řekl Rea pohotově.

Bostrom se zarazil. Pomalu zvedl hlavu a upřel na Reu tázavý pohled. O tomhle řádu před ním Rea nikdy nemluvil. Je ale pravda, že muž jako on měl jistě mnohá tajemství, jenže to, o čem se teď Rea zmínil, připadalo Bostromovi jako to nejtajnější sdělení, co kdy slyšel.

„Prosím?“ zeptal se opatrně.

„Slyšíte dobře, Bostrome, řád Černého koně… Slyšel jste o něm někdy?“ Bostrom popravdě odpověděl zápornou odpověď.

„Myslel jsem si to. Počkejte zde chvíli,“ řekl Rea a zvedl se z křesla. Otevřel dveře a svižným krokem odešel pryč. Bostromovi řád Černého koně vrtal hlavou do té doby, než se Rea vrátil s poškrábaným štítem. Položil ho na stůl, přes Bostromovy svitky. Bostrom si odhrnul pramen hnědých vlasů z čela a pozorně se na štít podíval. Štít musel být hodně starý a opotřebovaný, protože barvy už byly vybledlé, snad jen běžící černý kůň se stále dokonale vyjímal uprostřed toho skvostného díla, na které se Rea tak zálibně (a snad i smutně) díval.

„Vybaví se vám nějaké vzpomínky?“ zeptal se Bostrom nejopatrněji, kdy se Rey ptal.

„A kolik, drahý Bostrome, a kolik… Řád Černého koně bylo to největší vyznamenání, kterého se mohlo rytíři dostat při bitvách známých jako Ralanské.“ Bostrom vydechl. Jeho pán Rea válčil v Ralanských bitvách… O tom se mu ani nezdálo.

„O-opravdu?“ řekl s rozzářenou tváři a zastřený hlas byl ten tam. Reu to viditelně nerozhodilo, že byl Bostrom tak nadšený a místo toho jen přikývl.

„Ralanské bitvy bylo to nejlepší, co jsem zažil. Před jednadvaceti lety byl čas skvělý, obzvláště teď se na něj krásně vzpomíná…“

„Proto je to skvělé téma, můj pane. Vyprávějte,“ pobídl Reu Bostrom. Rea si vzal štít zpět a levou rukou ho pohladil přes nejhlubší šrám, který vedl těsně nad hlavou černého koně.

„Co všechno o Ralanských bitvách víte, Bostrome?“

„Snad jen několik podrobností… Začaly před třiadvaceti lety bitvou mezi Ralanem a Gwydelandem, posléze se Ralan stal nepřítelem celé země. Bitvy trvaly dva roky a za tu dobu se podařilo třem nejmocnějším státům, Gwydelandu, Iranaku a Eathwellu, Ralan porazit a nadobro vymazat z povrchu a map. Poté si jeho území rozdělily spravedlivým dílem a…“

„Vidím, že knihy znáte dokonale,“ přerušil ho s úsměvem Rea. „Ale realita byla úplně odlišná, drahý Bostrome. Jsem jeden z posledních, co vůbec tak nedávnou dobu pamatuje. Ostatní přišli o paměť, nebo byli v lepším případě zabiti. Já měl štěstí, že jsem utekl.“ Bostrom nevěřil vlastním uším.

„Snad jsem i já přišel o paměť?“

„Bostrome,“ přerušil ho Rea. „Je vám dvacet let?“ Bostrom souhlasil. „Na tu dobu se nemůžete vůbec pamatovat. Znáte jen vyprávění o hrdinných rytířích Devouillovi, Mansim nebo Thornovi, kteří nasadili své životy za svou vlast proti strašnému Ralanu a zahynuli hrdinskou smrtí, že?“ Bostrom nasucho polkl a přikývnul. Rea se zasmál.

„Ale skuteční hrdinové této války byli úplně jiní,“ řekl polohlasně. „Já byl tehdy jen pětadvacetiletý voják, který příliš brzy dospěl a svými myšlenkovými pochody mohl konkurovat zkušenějším generálům… Nechci se tu před vámi vytahovat, je mi to trapné.“ Odmlčel se. „Dělá se mi zle z toho, že jako hrdiny Ralanské války jsou považováni Devouill z Gwydelandu, který ve skutečnosti velel jen stovce neschopných vojáků a vždy, když je poslal do bitvy, sledoval vše z uctivé vzdálenosti, aby se mu na hlavě nezkřivil jediný vlásek…“ Bostrom zapisoval tak horlivě, že se mu zlomil brk. Rychle vzal jiný, smočil ho v inkoustu a stejně hbitým tempem pokračoval. Rea ho soucitně pozoroval.

„Nebo bych se snad měl zmínit také o Mansim z Iranaku, který se bál vzít do ruky meč a jít tváří v tvář proti nepříteli? Jako mladí jsme se znali, studovali jsme stejnou vojenskou akademii. On patřil k nejhorším, to by bylo na místě… Nezemřel nabodnut na kopí Ralanského pěšáka.“ Bostrom sebou trhnul a obrátil se na Reu. „Zemřel na infarkt, jestli by vás to zajímalo. Pěkně doma u krbu o několik let později s vymazanou pamětí…“ řekl Rea a znova stočil pohled ven z okna. V Bostromově pracovně bylo takové ticho, že bylo slyšet pouze praskání dřeva v krbu a škrábání Bostromova brku.

„Thorn pocházející z Eathwellu – jaká to slavná osobnost, že? Byl to ale obyčejný obchodník, kterého naverbovali na poslední chvíli a hned v prvním střetu ho zasáhl šíp přímo do srdce. Nevím, proč si vybrali zrovna jeho, byl to člověk, který válčil necelý den…“ řekl Rea potichu a zadíval se na štít.

„Skuteční hrdinové Ralanské války, to byli bratři Kadmer a Wilfrid. Oba dva generálové s vynikajícími taktikami, se kterými vyhráli každičkou bitvu, do které šli. Měli osm generálů a na dva tisíce schopných vojáků, které vždy dokonale postavili do řad, aby byl nepřítel překvapen.

Bohužel Kadmera zabili v předposlední bitvě a Wilfridovi, kterému se to doneslo z druhého konce bojiště, se psychicky složil a jeho vojáky to zneklidnilo a znervóznili, ale bitvu se jim podařilo vyhrát. Kadmerovo tělo bylo pohřbeno na pahorku nedaleko odsud, pokud byste to chtěl vědět, Bostrome…“ Bostrom nevnímal. Soustředil se na každé slovo, které psal, aby znělo co nejvěrohodněji. Rea tedy pokračoval, když si všiml Bostromova chvilkového čekání a nedočkavého psaní.

„Závěrečnou bitvu jsme bojovali za Kadmera. A vyhráli.“ Bostrom se zarazil.

„Vy jste bojoval pod jejich velením?“

„Dalo by se to tak říct, byl jsem jedním z generálů. Divil jsem se sám sobě, proč si bratři vybrali mne z tolika schopnějších vojáků.“

„Jak o ale souvisí s řádem Černého koně, můj pane?“ zeptal se náhle Bostrom.

„Právě po té bitvě se někteří z nás stali členy toho řádu, který Kadmer s Wilfridem založili v tu dobu před pěti lety. Patřili do něj nejschopnější vojáci, které kdy bratři potkali a jelikož neoplývali bohatstvím, tak se vojákům odměňovali členstvím v řádu. Já měl tu čest se stát jedním z nich…“ řekl Rea téměř se zbožnou úctou v hlase a stále měl pohled upřený na štítu. Do jeho temně černých oči se pomalu vkradly slzy. Rea je pomalu utřel. Bostrom ho sledoval. Sloužil u Rey tři roky. Tři roky, za které ho nestihl poznat. Ale teď měl pocit, že se mu to konečně povedlo. Teď o Reovi v podstatě věděl vše. A teď k němu choval ještě větší úctu, protože se jeho pán účastnil Ralanské války.

„Členové řádu bojovali proti zbytkům Ralanů asi půl roku po skončení oficiální Ralanské války. V té době bohužel téměř všechny z nás dopadli Gwydelandští bojovníci, kteří měli rozkaz od krále Ganeweda, aby pochytali Černé koně a zabili, nebo smazali paměť. Já měl to štěstí a utekl, ale jen tak tak jsem se Chirriovi vyhnul.“ Bostrom dopsal poslední slovo. „Vše co jste mi chtěl říct, můj pane?“

„Ano. Teď jsem vám prozradil vše, co jste o mě nevěděl, Bostrome.“ Vstal a přešel k oknu. Venku stále zuřila bouře a Rea jí pozorně sledoval. „Ale je jedna věc, kterou jsem ti neřekl.“ Bostrom se na Reu překvapeně podíval.

„Říkal jsem vám někdy, proč beru boha bouřky Tharerra jako svého přítele?“ zeptal se Bostroma a otočil se na něj. Bostrom zavrtěl hlavou.

„Protože jedna z jeho bouří mě na útěku zavedla do malé vesnice na severu Iranaku, kde jsem potkal ženu svého života. S ní jsem měl syna, ale jen co se narodil, byl jsem nucen odejít.“ Bostrom už dávno odložil brk, protože tohle se mu nezdálo jako dobré téma k zapisování a omezil se na poslouchání.

„Ten syn jsi ty, Bostrome.“