Psanci 2

Kailea zaklepala na dveře. Chvíli bylo ticho, po chvíli ticha se zevnitř ozvalo nabručené: „Dále.“ Kailea vešla dovnitř a konverzačním tónem řekla: „Dobré ráno, pane Stone.“ Patriarcha jen kývl na pozdrav, sedl si za svůj pracovní stůl a složil hlavu do dlaní. Přes dobře pěstěné ruce mu přepadl závoj stříbrných vlasů. Chvíli takto setrval, a poté se náhle napřímil. „Já už to prostě nevydržím! Odmítám být dál jejich loutkou!“ prohlásil vztekle. Kailea tohle rozpoložení znala. Jeho modré oči přímo jiskřily energií a vypadal, jako by byl schopný porazit celý svět. Ale věděla i co následuje. Letargie. Nejlepší teď bylo jít do své pracovny a začít vyřizovat běžnou korespondenci. Zasedla tedy ke svému stolu a začala třídit dopisy. Zběžně prolistovávala papíry. Nějaké stížnosti, prosba o propuštění z vězení. Náhle strnula uprostřed pohybu. Nemohla odtrhnout oči od podpisu na dopisu adresovaném Patriarchovi. Stálo tam – Frank Buton. To bylo přece jméno jejího prvního muže. Nechala ho zavraždit Rada. Zasunuté vzpomínky se začaly drát na povrch.

S Frankem žila dva krásné roky. Nejlepší v jejím životě. Začali plánovat rodinu, a pak najednou… Vždycky věděla, že jeho práce je nebezpečná, a přestože jí téměř nic neřekl, odtušila, že pracoval ve skrytém Odboji, který chtěl sesadit Radu. Když dostala dopis s kondolencí, hned věděla, co se stalo. Stálo tam, že Frank zemřel při výkonu svých pracovních povinností. Říkali, že z vedení v jeho přímé blízkosti vyšlehl výboj, a nikomu už se ho nepodařilo zachránit. Kailea však věděla, že zrovna ten den si vzal Frank volno a jel zařizovat něco, s čím se jí nesvěřil. Jistě nezemřel náhodou, ale byl prostě odstraněn z cesty. Kaileou to otřáslo. Nemohla se s tím smířit. Jak vůbec mohla sloužit pod tak krutou vládou? Další den prošla všechny Frankovy poznámky a našla, co potřebovala. V jeho diáři pod položkou práce bylo jméno, které nikdy neslyšela. Zavolala na číslo, které bylo u něj. Po sérii prohlídek, rozhovorů a dlouhých hodin čekání byla přijata do Odboje i ona. Chtěla poctít Frankovu památku a obětovat se pro vyšší dobro. Stejně jak postupovala po žebříčku v tajné organizaci, zvyšovala se i její reputace v byrokratickém systému Patriarchátu. Nakonec se stala Patriarchovou sekretářkou.

Pohledem přelétla dopis a zjistila, že rozhodně není od jejího milence. Ten by se nikdy nesnížil k takovýmto podlézavým frázím a nabubřelé mluvě. Přesto však ze zvědavosti přečetla dopis celý. První řádky obsahovaly v podstatě jen zdvořilosti. Následovala rozvleklá žádost o uvolnění státních finančních prostředků za účelem rozvoje kulturní úrovně na jakési zapadlé planetě. Zapamatovala si hvězdný systém, ve kterém se planeta nacházela, pro případ, že by se tam ještě někdy chtěla podívat. Závěr představovala změť zmatených děkování. Pisatel ji rozhodně nepřesvědčil, aby této planetě přidělila dotaci, ale něco jí říkalo, že by možná stálo za to, pro jistotu, rozhodně ne z osobních důvodů, planetu zkontrolovat.

Odložila papír a protáhla se na židli. Už dlouho informovala Odboj o tom, co se děje v Patriarchově pracovně a jednou dokonce zabránila odhalení. Proto pokračovala v načaté práci. Hledala nějaké důležité informace, když z vedlejší místnosti zaslechla tichý hlas: „Patriarcho, kde je vaše sekretářka? Potřebuji jí položit několik otázek.“ Podle rázné mluvy hned poznala, že ji hledá nějaký voják. Věděla, že to musí jednou přijít, že ji odhalí. Měla v záloze několik plánů, jak uniknout ze Země na jinou planetu, kde by se skryla. Nyní však musela jednat rychle, aby se dostala z vládní budovy, než si někdo uvědomí, že zmizela. Tiše, ale co nejrychleji, se zvedla od stolu a zamířila k malým dveřím na druhé straně místnosti, které si tam nechala udělat. Protáhla kartu čtečkou a rychle prošla. Teď je jen otázka času, než zruší její identifikační kód, a potom bude mít opravdu problém. Rozběhla se dlouhou chodbou, která končila obrovskými dveřmi výtahu. Vběhla dovnitř a zavřela za sebou. Zastavila se, zhluboka se nadechla, aby si pročistila hlavu a nejklidněji, jak mohla, řekla: „První patro. Východ.“ Výtah sebou škubl, jak se zapnuly pomocné systémy umělé gravitace. Lidské tělo by jinak bleskový sestup několika sty pater prostě nemohlo přežít. Dveře se s cinknutím otevřely a odhalily výhled na obrovskou halu, kde byly shromážděny davy lidí, které tvořily pestrobarevnou mozaiku. Pomalu vyšla a pokusila se splynout s okolím. Pomalu postupovala ven. Už viděla obrovskou zdobenou bránu. Teď se však nekochala její krásou, jen se chtěla dostat pryč. Svoboda byla téměř nadosah. Už jen jeden krok. Slunce dopadlo na její dlouhé hnědé vlasy a ona si s ulehčením řekla: „Zvládla jsem to.“