Propast psychické bolesti

Kolena se mi podlamují , ji? nemám sílu se dr?et ve vzpřímené poloze. Padám na kolena ,ale při dopadu necítím nic, i kdy? jsem dopadl na ostrý ?utr, necítím sakra nic. Chce se mi brečet, chce se mi řvát, ale nemů?u! Strach a nenávist vůči v?emu dr?í prameny slz uvnitř mého těla a vůbec, tyto dva lidské pudy mě dr?í při ?ivotě. Chce se mi brečet, jako kdy? vezmete malému děcku jeho nejmilej?í a jedinou hračku, která i kdy? vypadá jako po válce, má pro dítě nesčetnou cenu, proto?e jej dostalo od ji? dva roky mrtvých rodičů. Tak moc se mi chce brečet, ale nemů?u, nejde to! Ruce a obličej mám od krve, vlastně na sobě mám v?elijaké zbytky ?píny a lidských "ostatků", co se tak moc rády přilepí na cokoli, přesně tak jako kdy? smícháte lepidlo s nějakým jiným "sajrajtem" – u? nelepí, ale pořád se tak nechutně dr?í.
Kdy? se rozhlí?ím kolem sebe, zji??uji, ?e jsem sám, jsem kurva opravdu sám. Celý ná? klan, co klan, teď to mů?u říct, teď je mi v?echno jedno – Ná? odboj! Odboj, tak jsme si neřekli od doby, kdy tyto odboje fa?istická vláda zakázala. Celý ná? klan byl vybit do posledního mu?e – do mě. V?ichni moji přátelé jsou mrtví. I Peter, můj nejlep?í kámo?, padl v bitvě kvůli třem ulicím v Praze. Nebyl to hezký pohled na jeho mrtvolu, bylo to nedávno a hodně z na?ich lidí padlo právě tam. Peter byl v na?em klanu důle?itá osoba, proto jej postřeleného zajali a vyslýchali a nakonec pomalu a bolestivě podřezali – parchanti. Byla to pro mě tehdy velká rána. Po tomto incidentu jsem neměl a nemám ?ádné přátele, a? na jednoho – sám sebe. Od té doby jsem si povídal čím dál tím více sám pro sebe – vět?inou ironicky, dodával jsem si tím odvahu a nepřipustil jsem si beznaděj, která mě pořád pronásleduje jako dobře ?ivená a pořádně nasraná ?elma lačnící po obědě. Byl jsem sám a začala mě ovládat neuvěřitelná zima, ale musel jsem se odsud hnout, ka?dou chvíli by sem měli přijít posily toho mnou tak nenáviděného znepřáteleného klanu, proto jsem se musel zvednout, ale ne?lo to, adrenalin z krve byl ji? dávno pryč. Proto kdy? se můj pomlácený mozek pokusil vyslat do nohou nějaký příkaz, odpověděla mu jen bolest z oblasti ,o které jsem u? ani nevěděl ,?e ji mám. Z nohou se klenula u? jen bolest – stra?ná palčivá bolest, zapříčiněná dlouhým a namáhavým během přes tu hnusnou kopcovitou krajinu. Zasraný boty- pomyslel jsem si, kdo ty ?unky asi vyrábí? Moje babka? Ironicky jsem popotáhl koutky úst, a? z mého obličeje odpadly kousky neidentifikovatelného sajrajtu, kdy? v tu ,po dlouhém přemlouvání svých nohou, jsem se konečně zvedl, ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale asi to byla docela dlouhá doba.
Kdy? jsem se dokázal postavit na nohy, zaslechl jsem přibíhající mu?e – nejspí?e toho fa?istického klanu. Jediná věc, která mě napadla byla, ?e se musím někam schovat, kdy? v tom můj mozek začíná znovu pracovat, nejspí? to bude dávkou adrenalinu, která se vypustila odněkud z těla, kdy? jsem usly?el ten známej dusot bot. Já a můj mozek jsme si nejspí? uvědomili, ?e nechceme chcípnou teď a tady a ani nikde jinde, alespoň ne do doby, ne? se pomstíme – zase ten zkurvanej ironickej úsměv. Začal jsem si hledat úkryt, ve kterém bych přečkal nájezd po zuby ozbrojených mu?ů z fa?istického klanu. Co mo?ná nejrychleji, teda spí? co mi to bolest dovolila, jsem se dobelhal k prvnímu křoví, které jsem spatřil a zdálo se mi nejútulněj?í. Kdy? jsem se k němu dobelhal, sekl jsem do něj jak nejrychleji to ?lo, a ?e to ?lo lehce, proto?e jen tak sebou hodit umí ka?dej. Kdy? jsem tam tak le?el a čekal na blí?ící se mu?e toho fa?istického klanu, přemý?lel jsem, ?e bych se tady v křoví mohl zabydlet a do?ít tady pomalé a jistě pěkně bolestivé smrti, ale nenávist mi promluvila do du?e a nakecala mi, ?e nesmím umřít do doby, ne? se pomstím. Jak já se nesná?ím, ale na druhou stranu, mo?ná kvůli tomu jsem stále na?ivu. Kdy? jsem spatřil ty dva mu?e, dostal druhý zásah energie. Měl jsem chu? je zabít a to pěkně pomalu, tak jako kdy? si vychutnáváte dobré jídlo. Stra?ně rád bych se na nich vyřádil, ?e by je nepoznala vlastní matka. V tu chvíli jsem dostal takový nával adrenalinu, ?e jsem znovu pocítil v?echny své končetiny a v neposlední řadě nějaké orgány. U sebe jsem měl pouze dvaceticentimetrový bajonet, který jsem ji? dříve ukradl jednomu mrtvému mu?i z nějaké neznámé skupiny, u? ho stejně nepotřebuje – zase jsem se ironicky po?klíbl. Cizáci, ti z druhého klanu ohledávali místo krvavého střetnutí , ?acovali a ohledávali v?echny mrtvoly, chovali se k nim jako k nečemu nechutnýmu, jako kdyby poprvé viděli mrtvolu – zelenáči, pomyslel jsem si , kdy? jsem je z bezpečné vzdálenosti sledoval, opatrně jsem vyndal bajonet z krytu, který mám dokonale přivázaný ke kalhotám. Kdy? se přemohli a začali mrtvoly obírat jako profesionální zlodějíčkové, byl jsem dokonale připraven – čekal jsem. Oba mu?i se ke mně otočili zády – teď je moje chvíle! Na můj stav ú?asně rychlí výstřel zpoza křoví mě mile překvapil, a ne? se oba zelenáči podívali, co to vlastně zaslechli, tak tomu s krátkými vlasy u? vesele čněl můj bajonet ze zad. Ten začal okam?itě řvát a válet se po zemi, jako sma?ící se kus masa na hodně rozpáleném oleji. Mezitím, co ten první pořád řval, jsem u?tědřil tomu dlouhovlasému pár pěkných do čelisti, první ranou si nejspí? překousl jazyk a ty zbylé rány mu čelist vyhodily z pantů a nejspí? i přelomily. Ten první pořád řval ,zatímco s tím dlouhovlasým to bylo rychlej?í, dal?ích pár ran jsem mu usadil na solar a znovu do hlavy – vydr?el míň ne? jsem čekal. Pod mými pěstmi mu podle zvuku nejspí? nevydr?ela lebka a praskla – zajímavý zvuk. Tomu prvnímu u? hodně silně přeskakoval hlas a ji? bylo znát, ?e se dusí svou vlastní krví, proto?e rána bajonetem byla hluboká a dobře mířená. Tak po půl minutě, kdy jsem sledoval agónii, kterou pro?íval a kterou jsem pro?íval s ním, se ji? jeho řev nedá nazvat řvaním, tak jako řvoucím bubláním – zemřel. A já se dostal zase na začátek, proto?e adrenalin ustoupil a já pocítil bolest ve více partiích svého těla ne? předtím. Kolena,u? zase ty zasraný kolena. U? zase se mi ty kolena podlomily. Ale tentokrát k tomu brečím, řvu jako malý dítě. Jako to  malý dítě, kterému jste ukradli tu blbou hračku. Začínám beznadějně bít do toho dlouhovlasého s přera?enou čelistí a rozmlácenou lebkou, který s sebou je?tě občas cukl. Pořád jsem do něj bu?il, jako kdy? tlučete do zhulenýho parchanta, kterej stejně nic necejtí, ale to mně bylo jedno, stále jsem jej mlátil – stále a stále. Kdy? mě něco ve mně zastavilo, byl jsem těsně před psychickým zhroucením, sebral jsem ze země svou bubnovou pětačtyřicítku a začal jí ládovat poházenými náboji – dál u? si nepamatuji nic.
Po nějaké době jsem se probral a podle slunce, které tak ?eredně pálí do očí, odhaduji, ?e je tak pět hodin večer dal?ího dne. Zajímavé je, ?e je v?e tak jak jsem si to tu zapamatoval ji? včera, před tím ne? jsem sebou sekl, a? na zápach, proto?e ten byl podstatně hor?í a více prohnilí i much pekelně přibylo. Sebral jsem ze země svoji bubnovou pětačtyřicítku a zkontroloval zásobník, ten byl samozřejmě prázdnej, proto?e to jak jsem ho ládoval u? byl nejspí? jen výplod mojí fantazie. Naládoval jsem jej tedy teď. Rozhlí?ím se kolem sebe a přemý?lím. Zji??uji, ?e jsem opravdu sám a povídám si sám se sebou. Jsem snad normální? Rozhodně ve mně něco normálního je?tě je, ironicky jsem se pousmál, kdy? jsem spatřil co je kolem mě a pořádně jsem se na?lukoval toho zka?enýho mrtvolnýho zápachu, zvracel jsem. Znovu a dlouhou dobu jsem zvracel, kdy? mě to po patnácti minutách pře?lo, spí? jsem neměl co zvracet, pobral jsem co se dalo a vydal se na jih k sídlu toho Cizáckého klanu. Posilněn dávkou nenávisti vůči v?emu a nutnému pocitu strachu, jsem kráčel směrem k hlavnímu doupěti Cizáků – tak jsem jim začal říkat od té doby, co jsem začal se svojí nádhernou pomstou vůči nim a státu a lidstvu a Zemi a vesmíru a v neposlední řadě "spravedlivému" ?ivotu. Tak daleká a osobní byla moje pomsta. A nyní stojím se svým dobře upnutým bajonetem a svoji milovanou bubnovou pětačtyřicítkou před dveřmi – před dveřmi toho Cizáckého klanu – přemý?lím. Před očima se mi promítají události mého ?ivota, co události , celý ?ivot od mého dětství. Jsem snad mrtvej? Něco ve mě nahodilo Ironickej úsměv a vykopávám vrata a…