Přízraky ve tmě

Stála jsem uprostřed temné místnosti a vůbec netušila, co tu dělám a jak jsem se sem vlastně dostala. Rukou jsem přejela po zdi v domnění, že najdu vypínač. Po úspěšném pátrání jsem rychlým pohybem rozsvítila. Malá žárovka nade mnou několikrát krátce zablikala a potom, co se rytmus ustálil, její světlo ozářilo celý prostor. Rozhlédla jsem se opatrně kolem

a uvědomila si, že se právě nacházím ve sklepě našeho domu.

S nepřítomným výrazem jsem upírala zrak na pro mě známé dveře z dřevotřísky s dvěma zámky na levé straně. Chtěla jsem je otevřít a dostat se tak do prostoru našeho sklepa, kde bych se cítila přece jen bezpečněji než na chodbě, kam se dostane každý, stačí jen projít hlavním vchodem, který se nikdy nezamyká.

Světlo zhaslo…

Zavrávorala jsem samým leknutím a málem jsem upadla na studenou betonovou podlahu. Ani na chvilku jsem nezaváhala a pokusila se opět dostat k vypínači. Ulevilo se mi, když jsem ho našla a bez problémů nastavila do polohy zapnuto. Vrátila jsem se ke své původní činnosti. Z velkého svazku klíčů, který jsem svírala až příliš křečovitě v dlani, jsem vybrala po krátké úvaze dva, které pasují do zámku. Nejdříve jsem zkusila ten větší a jednou jsem s ním otočila proti směru hodinových ručiček.

Hrobové ticho přerušilo poměrně hlasité cvaknutí.

Světlo podruhé zhaslo…

Leknutím jsem upustila obsah pravé ruky na zem. Se zvláštním pocitem, že mě někdo sleduje, jsem rozsvítila a proklínala správce domu, že to neopravil. Čím dříve budu uvnitř tím lépe, napadlo mě, když jsem zvedala klíče ze země.

„Bože, kde je ten malý stříbrný klíček?!“

Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem si dovolit na sebe upozorňovat, mohl by dojít kdokoliv.

Neptejte se mě, jak jsem na to došla, ale v tu chvíli jsem si myslela, že mi opravdu hrozí něco hrozného a moje jedinou možnou záchranou je sklep. Nikdy jsem neměla žádné předtuchy, ale cítila jsem se ve smrtelném nebezpečí a rozhodla se nebrat tento instinkt na lehkou váhu.

TADY!

Našla jsem ho, když už jsem skoro přestala doufat. Spěšně jsem ho vrazila do horního zámku a dvakrát jím otočila doleva.

Dveře se otevřely.

Světlo opět zhaslo…

Neotálela jsem a bez váhání vstoupila dovnitř. Hbitě jsem za sebou zavřela a s pocitem obrovské úlevy se opřela o pevné dřevo, které mě dělilo od toho, co mě tak vyděsilo.

Hned jsem našla vypínač a během pár vteřin se postupně rozsvítily obě zářivky.

Hlasitě jsem oddechovala, jako bych doběhla maraton.

Nohy se mi třásly a nemohla jsem se zklidnit.

Jak dlouho tu můžu vydržet? Najde mě tu někdo? Před čím to vlastně utíkám?

Do očí mi vyhrkly slzy beznaděje. Co se mnou jen bude?

Měla bych volat o pomoc, ale moje vlastní tělo mě zradilo, nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Zhroutila jsem se vyčerpáním a dovolila jsem si na okamžik ulevit unaveným očím, které nebyly zvyklé na tmu.

Nevím, jak dlouho jsem takto seděla, ale hodinu určitě, odpočinek mi dodal odvahy a rozhodla jsem se, že vyjdu ven. Nic jiného mi nezbývá, tady zůstat nemohu. Postavím se svému strachu čelem a nebudu před ním prchat jako zbabělec.

Značně třesoucí se rukou jsem otevřela.

Dovolila jsem si nakouknout malou škvírou ven.

NIC.

Jen tma, která vyplňovala celý prostor.

Sebrala jsem poslední zbytek odvahy a udělala první a ze všech nejtěžší krok.

Ocitla jsem se ve stejné situaci, jako na začátku.

Stála jsem před sklepem, tentokrát ovšem ochotná přijmout jakýkoliv úděl možná i ten nejhorší.

Ucukla jsem…

Něco jsem zaslechla., jako by někdo jezdil nehty po skleněné výplni vchodových dveří. Trýznivý zvuk utichl a vystřídaly ho dunivé kroky, které se neúprosně přibližovaly.

Musela jsem si zacpat pusu, abych nevykřikla.

Chytla jsem za kliku.

Chtěla jsem se vrátit dovnitř, ale nešlo to.

Dveře se zasekly…

Vztekle jsem lomcovala klikou, bohužel bezvýsledně.

Vzdala jsem to.

Co teď budu dělat?

Sesunula jsem se do rohu. Celá jsem se třásla strachy, nemohla jsem to zastavit.

Dlaněmi jsem si přikryla oči v bláhovém domnění, že to pomůže.

Kroky se zdály čím dál blíž.

Každou chvíli „to“ mohlo být tady a najde mě prosící o holý život.

Zčistajasna všechno utichlo, jako když odbije půlnoc a všechny strašidla rázem zmizí.

Odvážila jsem si odsunout jednu ruku z obličeje. Hned jsem ji tam však vrátila. Kroky se vrátily, teď ale z druhé strany chodby, která spojuje náš dům se sousedním. Tyto však zněly docela jinak. Spíše jako cupitání dítěte než těžké kroky dospělého. Klika se pohnula a se skřípavým zvukem se dveře dělící chodbu otevřely.

Přeběhl mi mráz po zádech.

Musí jich tu být víc!

Opřela jsem se o stěnu a pomalu se snažila dostat na roztřesené nohy.

Natáhla jsem ruku a sáhla na vypínač připravena se „tomu“ podívat do očí.

V hlavě mi prolétla spousta záběrů z hororů, které jsem doposud viděla v televizi.

Zkrvavená a rozsápaná těla, zničené prázdné schránky ze kterých vyprchal během chvilky veškerý život. Nikdy jsem tyto filmy nebrala moc vážně, vždyť jde jen o vizuální efekty a ne o něco skutečného, ale teď jsem si představovala samu sebe, jak ležím v kaluži krve a vyprchá ze mě drahocenný život rukou nějakého šílence či člověka, kterému příroda udělila životní ránu už jen tím, že ho nenechala zemřít hned po narození.

Upřela jsem zrak k místu, odkud jsem očekávala útok, zvědavost zvítězila nad strachem,

i když jen o vlásek.

To nemůže být možné!?

Někdo tam stál, zahlédla jsem obrysy postavy, malá sotva desetiletá holka stála u protější zdi.

„Už je to pryč…?“ zeptala se sotva slyšitelným nervózním hláskem.

„Co je pryč?“ zeptala jsem se hloupě.

Snažila jsem se zjistit, jestli neví, co se to v noci plíží po domech a děsí lidi téměř k smrti.

Holčička se zamyslela a chystala se, že mi odpoví, ale nestihla to, ze tmy se vynořil přízrak, který ji chytil a odnesl pryč… ještě více jsem se schoulila a sobecky doufala, že se spokojí s jednou obětí. Zavřela jsem oči s falešnou nadějí, že je otevřu a budu někde jinde. Dlouhé rozcuchané vlasy se mi lepily na obličej, na kterém se mi mísil pot se slzami. Cítila jsem se jako odsouzenec v cele smrti… dětský křik už zcela zanikl… nemohla sem zahnat myšlenky na bezvládné dětské tělíčko ležící kdesi ve tmě. Přimkla jsem kolena ještě těsněji k tělu a chytila se pevně za ramena, slzy mi kanuly na kolena, už jsem se nesnažila je zadržet. Kroky se vrátily a spolu s nimi i tlumené funění, neodvážila jsem se zvednout hlavu. Chytlo mě to obrovskou silou za vlasy, zvedlo ze země a táhlo pryč. Nevnímala jsem nic kromě ostré bolesti. Bezmocně jsem kolem sebe plácala rukama ve snaze se vymanit z pevného sevření…

Odhodil mě na podlahu, vedle cosi leželo. Ve tmě se nedalo nic rozeznat, natáhla jsem před sebe ruku a našmátrala malé tělíčko… snažila jsem se dostat co nejdál od toho místa, ale chytil mě pod krkem a vyzvedl do výšky. Nic jsem neviděla, dokud jsem se neocitla tváří v tvář tomu tvorovi… poslední, co jsem v životě viděla, byly dvě temně černé oči podlité krví…