Proč se to muselo stát? Proč nemůžeš mít život jako ty před tebou?  Protože jsem tě neuchránil. Dovolil jsem, aby se o tobě dozvěděl a takhle to dopadlo. Měla jsi být přece šťastná. Nesplnil jsem úkol, který mi byl svěřen, který sem si dal. Selhal jsem.! Teď už naposled! Jen… ještě, než to skončím, musím ti říct, jak to vlastně bylo, aby si mě mohla nenávidět stejně, jako nenávidím já sebe.

Právě probíhala stoletá válka mezi naší vlastí Anglií a Francií, bylo to někdy kolem roku 1340, ale jistý si tím už nejsem. To konečně není ani podstatné. Podstatné je, že i přes válku jsem se dokázal zamilovat do toho nejúžasnějšího stvoření na světě a že i ona milovala mě. Jmenovala se Anabella, ale já jí říkal Belliu, směl jsem jí tak říkat jen já a v soukromí, vždy se u toho tak roztomile začervenala. Měla drobnou, vílí postavu. Dlouhé husté a jemné vlasy, jemně se vlnící kolem jejího obličeje, který než co jiného připomínal obličej anděla, vypadaly jako závoj. Jak už jsem řekl, i přes válku, která kolem nás panovala, jsme byli velice šťastní. Štěstí se znásobilo po narození syna a po roce i dcery. Ta maličká se tolik podobala své matce. Její oči se uměli smát už od narození, tak světlé, průzračné a moudré. Po mě zdědila jen barvu vlasů. Místo matčiných světle kaštanových měla moje černé jako uhel. Syn se jmenoval Richard po svém otci, ten osudný večer mu byly skoro 4 roky a malá se jmenovala po mamince Anabella, za chvíli měla oslavit třetí narozeniny.

Byl prosinec někdy před Vánoci, venku mrzlo, tak jsem šel do kůlny pro další dříví.  Když jsem se vracel domů, všiml jsem si pootevřených dveří. Byl jsem si jistý, že jsem je zavíral a Belliu by nikdy nebyla tak neopatrná. Když jsem došel, až ke dveřím uslyšel jsem dětský pláč. Hned jsem poznal, že je to malá Anabella. Muselo se něco stát, ona nikdy neplače, nikdy. Vběhl jsem do dětského pokoje, na zemi ležela moje Belliu. Byla bledší než obvykle, šaty měla roztrhané a celé umazané od krve. Vedle ní leželo drobné tělíčko našeho malého syna Richarda, vypadal úplně stejně. Až teprve teď jsem si všiml cizí postavy sklánějící se nad postýlkou malé Anabell. Díky bohu ještě žila. S křikem jsem se vrhl na vetřelce. Ten se otočil, a aniž jsem to postřehl, držel mě pod krkem a zvedl mě. Pak jsem ucítil ostrou bolest na krku, temná prázdnota, stupňující se bolest po celém těle, palčivý oheň, křik, pláč, chlad a pak … pak už nic. Když jsem se probral, cítil jsem jako bych polykal stovky a stovky ostrých jehliček a další stovky žiletek. Pak jsem ji ucítil, vůni čerstvé krve. Jenže tahle neodolatelná vůně se mísila s další, stejně lákavou, možná ještě lákavější, ještě pulzující v žilách. Když jsem otevřel oči, vše bylo tak jasné a zářivé, že jsem myslel, že oslepnu. Nestalo se tak, jen na mě promluvil ten nejsladší hlas, jaký jsem kdy slyšel. „Richarde? Richarde, tu máš, vem si to. Napij se. Uhasí to tvoji žízeň.“ Poslechl jsem, ani nevím proč. Asi kvůli hlasu, který mi tolik připomínal moji Belliu a přesto byl úplně jiný.

Moje zachránkyně se jmenovala Amélie. Zachránila nejen mě, ale i moji dceru Anabell. Pobyla s námi tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že zvládnu být s Anabell v jedné místnosti a neublížím jí. Vysvětlila mi, že se ze mne stal upír, že ke svému životu potřebuji krev. Pomohla mi překonat prvotní touhu po lidské krvi a nahradit ji krví zvířecí. V den kdy od nás Amélie odcházela, sem si přísahal, že ochráním svoji dceru, její dcery a dcery jejich dcer před každým nebezpečím, že z ní nikdy neudělám stvůru, která se stala ze mě. Od té doby jsme Amélii už nikdy neviděli a postupem času na ni zapomněli, dokonce i já, nemrtvý.

Když Anabella vyrostla, našla si hodného muže a měla s ním 2 dcery Anabellu a Amélii. Odstěhovala se ode mě, ale já na ni a její dcery nikdy nepřestal dávat pozor. Nikdy se nedozvěděla, co se ze mě stalo. Jméno Anabella se v naší rodině předávalo celá ta století. Každou generaci se objevila alespoň jedna Anabella. Bylo to jako věčná památka na moji Belliu. Celých 6. století se mi dařilo svoji přísahu plnit. Jenže pak se narodila malá ONA, byla tak jiná, tak výjimečná a přesto jakoby z oka vypadla mé vlastní dceři Anabelle, která zemřela před tolika lety, staletími… Věřil jsem, že i ona dostane naše rodové jméno. Byla výjimečná, ale přesto se tolik podobala té, kvůli které jsem tu přísahu vytvořil. Spletl jsem se, i její matka ji považovala za výjimečné a dokonalé dítě a chtěla jí dát výjimečné jméno. Pojmenovala ji Mary Alice.

Mary, jak jí všichni zkráceně říkali, byla vždy zvláštní dítko, tak zvídavá, usměvavá a na svůj věk velice moudrá. Velice brzo se naučila mluvit. V té době jsem poznal, že dodržet přísahu, kterou jsem si před lety dal, nebude tentokrát tak jednoduché. Začalo to drobnostmi, jako třeba, když řekla: „Maminko, obleč si raději ty bledě modré šaty s krátkými rukávy, tátovi se v nich moc líbíš a odpoledne bude svítit sluníčko.“ nebo „Tatínku, už se těším na ten výlet, který máte s maminkou naplánovaný na víkend.“ (-s manželkou se dohodli večer, když Mary Alice spinkala nahoře v pokoji a oni seděli na zahradě na lavičce). V té době sem ještě nepozoroval, žádné negativní reakce od jejích rodičů tak jsem se rozhodl, že je čas zkontrolovat i další členky mé teď už rozrostlé rodiny. V době kdy jsem odcházel, měla Mary 6 let.

Vrátil jsem se o 11 let později. Mary a její matka byly poslední ženy, dcery, které jsem slíbil, že budu chránit. Co sem se dozvěděl, mě neskutečně šokovalo. Malá Mary už nežila se svými rodiči. V první chvíli jsem si myslel, že ji jen poslali někam na prestižní školu. Ó jak krutě jsem se zmýlil, kvůli jejím vidinám ji nechali zavřít do blázince a to necelé dva roky po mém odchodu. Už celých 9 let je někde zavřená. Jak jí to jen mohli udělat? Zjistil jsem, do jakého ústavu ji dali, a vydal se jí hledat. Myslel jsem si, že to bude jednoduché, že projdu, zápisy sester, vejdu do jejího pokoje a odnesu si ji, ale opět jsem se šeredně zmýlil. V tom ústavu, o ní neměli žádné záznamy, vůbec nic, kdy ji převzali, kdo ji přivedl, kdo ji převzal, její diagnózu, prostě nic. Nakonec jsem se rozhodl systematicky prohledat celý komplex. Byl jsem si 100% jistý, že tam někde je, cítil jsem ji, slabě, ale cítil. Komplex ústavu byl obrovský, tak mi hledání zabralo celý týden. Věděl jsem, že u Mary nebude jednoduché ji ochránit. Jak jsem ji jen mohl opustit, jak jsem to jen mohl udělat.

Jak jsem tak Mary hledal, všiml si mého počínání Stopař. Já jsem o něm nic nevěděl, tak jsem byl zabrán do hledání, že sem ani nepostřehl jeho pach, který se šířil celým městem jako laciná voňavka na kůži lidí. Stopař, ze všech hrůz, které se mohly přihodit, se stala právě tahle. Všechno by se dalo vyřešit, ale Stopař. Když jsem konečně Mary našel, byla v zuboženém stavu, v malé tmavé místnůstce, kde byl jen malinký otvor na vzduch, ale pečlivě zakryt tak, aby do místnůstky neproudilo žádné světlo. Bylo úplně izolovaná od světa. Tak mlčenlivá, přemýšlivá, nemluvná a tolik podobná mé dceři. I přes nepřízeň osudu vyrostla do krásy. Byla úžasná, vypadala jako víla – moje malá Mary.

Z přemýšlení mě vytrhl Stopařův pach. Zpanikařil jsem, popadl Mary a vyběhl ven, světlo nesvětlo. Chtěl jsem ji uchránit a nepřemýšlel jsem, co je pro ni vlastně nejlepší. Doběhl jsem s Mary v náruči do malého rozpadlého domku na kraji lesa, vešel jsem dovnitř a položil ji na slamník, který tam zůstal asi ještě po bývalých majitelích. Vyšel jsem ven a začal přemýšlet. Když přemýšlím, mumlám si pro sebe. Nakonec jsem se rozhodl.

Udělám to, co jsem nechtěl nikdy udělat. Udělám z Mary upíra. Jsem velice vyčerpaný než aby můj souboj se Stopařem byl plnohodnotný, zabije mě a zabil by i ji a to nesmím dovolit. Za žádnou cenu se to nesmí stát. Vytrpěla si už dost, má právo na lepší život, který já jsem jí neuměl zajistit.

Vešel jsem do domku a až teď si uvědomil, že mě vlastně Mary nemohla slyšet, že vlastně ani neví, že jsem jí odnesl z ústavu, takže se nikdy nedozví, co se stalo. Celou dobu spala a vypadala jako anděl. „Mary.?“ řekl jsem. „Mary, od teď už bude všechno dobré, uvidíš, postarám se o tebe. Dám ti dar i prokletí, proti kterému jsem tě chtěl chránit. Budeš mít konečně lepší život.“ A s těmito posledními slovy jsem jí kousl. Byla to první lidská krev, kterou jsem okusil a zároveň poslední. Položil jsem ji zpět na slamník a vyšel jsem ven čekat na Stopaře. Na svoji smrt.

„Tak kde ji máš starochu?“ zeptal se mě posměšně Stopař. „Je uvnitř, ale už jí nemůžeš ublížit.“ s těmito posledními slovy jsem se začal usmívat. Pochopil a vrhl se na mě. Nebránil jsem se. Splnil jsem svůj úkol, splnil jsem přísahu, kterou jsem si jednou dal.

Nový začátek

Když jsem se probrala z podivného snu, byla jsem někde, kde jsem to nepoznávala, ležela jsem na slamníku a všechno kolem mě bylo takové jasné, zářivé. Najednou jsem viděla tolik detailů, jako ještě nikdy. „Mary.“ ozvalo se ode dveří. „Pojď, musíme si promluvit.“ Stál tam anděl. „Ty jsi anděl?“ zeptala jsem se a on se rozesmál. „Ne to opravdu nejsem. Jmenuji se Amélie a jsme tvá přítelkyně.“

Amélie s Mary zůstala, dokud se nenaučila vše potřebné v jejím novém životě. Dohodli se, že když nový život, tak nové jméno. No nové, oboum se líbilo jméno Alice, které ji kdysi dali rodiče jako druhé. „Dobře, tak tedy Alice.“ řekla s úsměvem Amélie. „Teď tě, ale musím už opustit. Nikdy se nedozvíš, jaký si měla život před proměnou. Nikdy už si na mě nevzpomeneš. Budeš si jen pamatovat, že se jmenuješ Alice, že si upír a že se živíš zásadně zvířecí krví. Zbytek bude na tobě.“ dodala Amélie. „Ale to přece nejde, co si sama počnu? Nesmíš mě opustit.“ odvětila Alice s pláčem. „Neboj se maličká a spoléhej na svůj dar. Teď už spi.“

 Když jsem se probrala z podivného snu, byla jsem někde, kde jsem to nepoznávala, ležela jsem na slamníku a všechno kolem mě bylo takové jasné, zářivé. Najednou jsem viděla tolik detailů, jako ještě nikdy. Matně jsem si vybavovala nějaký sen s ženou, ale čím víc věcí jsem kolem sebe vnímala, tím víc se sen ztrácel. Jediné co jsem věděla s určitostí, je že se jmenuji Alice, jsem upír a živím se zvířecí krví. Při poslední myšlence, mne začalo pálit hrdlo. Žízeň, uvědomila jsem si a vyrazila na lov.