Princ naděje

Seděla na parapetu a vyhlížela svého krásného prince na bílém koni. V každé pohádce kde byla smutná princezna přece přijel a zachránil ji. Snad nezapomene na ni, princeznu se slzami v očích. Jen seděla a minuty utíkaly, pohrávala si s prystýnkem z pouti,který pamatoval všechny ty pohádky o princeznách, čarodějnicích a princech, co vyprávěla maminka. Nejraději měla Popelku, ta taky neměla nic, ani nebyla moc hezká a princ si pro ní přijel, snad jen naději, naději měla.

Prohlížela si fotky nalepené na stěnách, už zase měla v očích slzy, jako už tolikrát poslední dobou…….Tady jí objímají rodiče a vesele se usmívají na fotografa, bylo to focené těsně před tou jejich nehodou. Bylo jí šest. Nikdy ode té doby nejela autem…………………A tady…drží se za ruku s kamarádkou, loučí se, na téhle fotce už má ty slzy v očích, kde je teď? Ta jediná která ji vyslechla. Někde v Irsku….jen pár dopisů, fotek a spousta vzpomínek………………………Její třetí narozeniny..sfoukává svíčky……."Pozor princezničko, ať nemusíme sfoukávat my ty tvoje vlásky.."smál se táta…. Co z toho, proč neshořely???Tam kde se pohupovaly leské blonďaté lokýnky, které by jí záviděla kde jaká princezna, teď nebylo nic. Co jí zbylo?….Blonďaté, centimetr dlohé vlasy, a uplakané modré oči. Pro všechny ty slzy co se jí nahrnuly do dvou modrých studánek už neviděla její první cestu do školy ani zářící úsměv maminky držící její vysvědčení s jednou velkou jedničkou.

"Ne, ještě ne….co tady děláš. Jaktože nepřišel on, proč jsi tady ty….. Prosím, já nechci. On příjde já to vím, můj princ."

Ležela na zemi, byla jí zima, venku už se sešeřilo. Poprvé za dlouhou dobu se jí na rtech objevil úsměv. Vždy věděla, že je skutečný, že to není jen výplod její představivosti. Vždyť žije jen díky jemu, protože přišel, nezapoměl na ni. Příjel na krásném bílém okřídleném koni. Příjel, protožev něj věřila, věřila i když už by to jiní asi vzdali. Přijel, protože měla naději.