Příběhy jednoho města - Příběh první

Je chladné ráno. Z lavičky v parku pomalu vstává mladík jménem Leoš. Hlava mu třeští, má dojem, že se mu musí každou chvíli rozskočit bolestí. To ještě doznívá ten včerejší mejdan, co rozjel v klubu. Co to všechno vůbec vypil? Už si ani nevzpomíná. Ví jen, že to začalo pivem, pak do toho přidal trochu vodky, ať to má říz a dál už si nic nevybavuje. Vše mu splývá. Není s to si vzpomenout, jak se dostal na tuhle lavičku. A ta bolest hlavy. Téměř je už neunesitelná. Proč se vlastně včera tak zřídil? Co ho k tomu vedlo? Přemýšlí. Hlavou mu letí několik vzpomínek. V tom narazil na tu pravou. Vždyť se s ním včera rozešla jeho dívka, kterou k smrti miloval. Jenže nebyla jeho jedinou láskou. Tou druhou láskou byl alkohol a různý pařby. No jo, dochází mu, vždyť to je taky to, proč se jeho milá se ním rozešla. Proč mu byly tyto akce vždy přednější než ona? Vždyť na ně chodili spolu. Tak kde se stala chyba? Snad mu neměla za zlé, že to občas přehnal? No, občas…. Když si teď v hlavě promítá, jak často se mu to stalo, tak mu dochází, že vlastně jeho bývalá měla včera pravdu, když mu přímo do očí řekla, že více času tráví s alkoholem a ne s ní. Jenže včera mu to připadalo jako největší blbost, co mu kdy vyčetla. Jenže to měl taky něco v sobě a svět mu připadal krásnější. Byl svým pánem ve svém světě, v němž na prvním místem byl alkohol, pak dlouhá propast a až poté následovaly další věci. Co jí to vlastně včera řekl? Že ho naprosto nechápe? Jo, to bude ono. A ještě něco jí řekl. Muselo to být ale něco, co ji hodně ranilo. Co to ovšem bylo? Co může být tak strašného, že jí to dohnalo až k slzám? Ano, vzpomíná si na ty slzy, co se jí kutálely po tvářích. Byly velké stejně jako ty její modré oči, z nichž vycházely.Ale co jí to ksakru řekl? Že je taková pizda, že nechápe, jak si s ní mohl vůbec něco začít? Ne, to mu připadá divné. I když to jí možná taky řekl. Sám neví. Je to sice možné, ale má dojem, že to bylo něco jiného. Že by to byla odpověď? Ano, teď se mu rozednívá. Vždyť se ho ptala, jestli je pro něj jen vzduch? A co on jí na to řekl? Dal jí jasnou odpověď, nebo jen zůstal mlčet a blbě na ni civěl? Počkat, jak to bylo? Jak se zachoval? Vzpomíná. A hlava ho přitom neustále bolí. Něco jí na to odpověděl. Ano. To je ta odpověď, kterou jí na její otázku dal. Přesně tuhle, a žádnou jinou. Až teď mu dochází, co to je za pitomost. Vždyť není to ještě tak dlouho, co se spolu milovali na jejich pasece v lesíku nedaleko za městem. A jak jim spolu bylo tenkrát krásně. A kolik překrásných slůvek si říkali? Sto? Tisíc? Milion? Nebo jich bylo ještě víc? Určitě. Téměř na sto procent je si jistý, že jich bylo ještě víc. Ale kde jsou ty časy, když s ní chodil všude za ruku? Kam se potom vytratila ta jejich láska, že už se jen neustále hádali? Jeho oči zabloudí pohledem na zem k louži, z níž veverka pije vodu. Pije…. Zajisté, vždyť sem se ta jeho láska k ní vytratila – do pití. Ano, alkohol mu poskytoval větší potěšení než jeho dívka. Nyní se mu to zdá všechno absurdní. V krku má děsné sucho. Dal by cokoliv za trochu něčeho, co by zahnalo žízeň a ten odporný sušák a pomohlo mu se aspoň trochu vrátit do normálu. Jenže nikde nic a taky nikdo není. Jen ta kaluž, z které předtím pila veverka. Teď už je pryč. Ta žízeň je hrozná. Sklání se pomalu nad tu kaluž, nad ten zdroj vody, i když špinavé. Rozhodně ale není tak špinavá jako on. A co to vidí nyní? Zdá se mu to, nebo se mu pod okem rýsuje monokl? Snad je to jen pouhý klam způsobený otupělostí jeho smyslů a pomalým východem slunce. Opatrně si prohmatává dané místo. Skutečně tam něco je, bolí ho to. Snaží se vzpomenout, kde k tomu mohl přijít. Hlava mu dál třeští, každá myšlenka mu nyní způsobuje neuvěřitelná muka. A nejen myšlenky, ale i pohyb. V tom se mu v hlavě objevil další kousek včerejšího příběhu. Ale je to jen kousek a je dost matný. Vzpomíná na rozmazanou šmouhu a pak už jen ví, že letěl přes stůl na zem. Nebo to byla židle? Pult? Těžko říct, v té době už toho měl v sobě víc než dost. Při té vzpomínce se mu zvedá žaludek. Zvrací. Uvnitř sebe cítí snad všechny druhy alkoholu. Hnusný pocit. Přestává zvracet. Vyhodil ze sebe všechno, co šlo. Snad. Je mu šíleně blbě. Musí jít ovšem domů. Tam se dá jakžtakž dohromady. A snad se mu vybaví, co všechno se včera stalo. I když o tom dost pochybuje, má solidní okno. Snaží se zorientovat, kde vůbec je. Dochází mu, že je nedaleko svého domu, asi tak deset minut cesty. Vstává a snaží se jít rovně. To je ovšem pro něj v tuto chvíli nadlidský úkol. Spokojuje se s tím, že nějak jde. Sucho v krku je čím dál více sužující. Oči se mu zavírají. Chce se mu spát. Ale on ví, že teď nemůže, že mu sí jít domů. Teď se málem srazil s nějakým chlapem. Asi úředník. Zjevně jo, typický úředníček – klobouk, malá aktovka s prupiskama a lejstry, kulaté silné brýle a hnědý krátký kabát. Něco zamumlal na omluvu, ani sám nevěděl co. Úředník jde dál beze slova, ponořen do svých myšlenek ho absolutně nevnímá. Snad ani nezaregistroval, že se málem srazili. To je teď ovšem Leošovi jedno. Soustřeďuje se plně na cestu. Má dojem, že jde neskutečně dlouhou dobu. Obvykle tuto cestu má za chvíli zmáknutou, i když má něco v sobě. Takže včera to musel být extrém. A vida, už je na konci parku. Teď to už bude kousek. Jen projít kolem hřiště a za cestou je doma. Ovšem i tento kousek mu připadá jako nekonečně dlouhá poušť. Sucho v krku dosáhlo svého maxima. Teda aspoň v to doufá. Hůř snad už být nemůže. Jazyk už má přilepený na patro a skoro s ním nemůže hnout.Naštěstí už je blízko domovu. Už jen přejít cestu a je tam. Je tak unavený, že jenom jde, nevnímá svět kolem sebe. Ani ty skřípějící brzdy auta. Neví, že teď jen o kousek unikl srážce. Nevnímá nadávky, které na něj chrlí rozzlobený řidič. Jde dál. Sláva, už je u vchodu. Hledá klíče. Naštěstí je má v kapse. To by mu ještě teď zcházelo. Daří se mu trefit se do zámku na první pokus. Byt má úplně nahoře. Čeká, až mu přijede výtah. Snad tu cestu zvládne, žaludek má pořád jako na vodě, ačkoliv v krku má naprostou Saharu. Něco pípá. Aha, to je signál, že je tu výtah. Vchází do něj. Dveře se zavírají a on jede nahoru. Přežil to, i když do smíchu moc nebylo. Konečně vylezl z výtahu. Odemyká dveře od bytu a jde do kuchyně, jak nejrychleji může. Bere do ruky hrnek s vodou a nedočkavě si ho přikládá k ústům a pije. Takhle to opakuje ještě dvakrát. Poté s očima skoro zavřenýma spíše doklopýtá do pokoje a padá na postel. V mžiku usíná.