Příběh (pracovní název)

Otevřely se dveře. Profesor ztichl a otočil se. Najednou jsem všechno viděl jako ve zpomaleném filmu. Všichni v té třídě se otočili. Vstoupila  holka, černé tričko a sukně na ní plandaly. To bledé, vyhublé stvoření se zúženými zorničkami připomínalo mou Liv jen těmi havraními vlasy. Zůstaly jí jen ty vlasy. Hlavou mi prolétlo tisíce vzpomínek, když jsme spolu po večerech vysedávali v kavárnách a filozofovali nad lahví vína, viděl jsem ji rozesmátou, zářily jí oči a tak něžně se na mě dívala. Vzpomněl jsem si, jak mi upadla do náruče a hystricky plakala, jak jsme se poprvé milovali úplně namol, zatímco Jack vedle nás spokojeně spal. Vybavil jsem ji její tvář, když přišla poprvé zfetovaná, její křik, když jsem házel ty prášky do záchodu, její odcizený pohled, když jsem otevřel dveře a uviděl ji porvé šňupat na těch nechutných záchodech. Její první vpich. Její první omdlení z hladu a vyčerpání. Za jedinou vtěřinu jsem si thole všechno dokázal vybavit, teď tam stála, dívala se na mě a já nevěděl, co mám dělat. V tu chvíli jsem to už nevěděl. Najednou prosebně zašeptala: "Larry-" a v té samé chvíli jsem vystřelil z lavice k ní, viděl jsem, jak se jí obrací oči v sloup, jak její ruka pouští tu kliku, jak se jí podlamujou kolena. Nestihl jsem ji zachytit, svezla se po stěně a zůstala v podivném polosedu, vypadala jako opuštěná loutka. Všechno se mi zdálo rozmazané, hlasy jsem slyšel jakoby z dálky, neviděl jsem nic než Liv. Natáhl jsem jí ruku a uviděl ten čerství vpich. Určitě pár dní zase nejedla… Stáhl se mi krk při představě, kde těch posledních pár dní byla. Chtěl jsem ji zpátky, tu usměvavou a živou Liv. V té chvíli jsem dostal šílený strach, najednou mi ji brali z náruče a odváželi ji někam pryč, chtěl jsem jít s ní, nechtěl jsem ji nikomu jinému dát, věřil jsem, že se o ni dokážu postarat sám, že ji z toho dokážu dostat… Jack měl apatický výraz. Jako kdyby se ho to netýkalo. V té chvíli jsem měl chuť ho zabít.