Příběh mého života

Nejde o to, v jaké je člověk situaci, ale o to, čím je…

     Ne, neměla jsem lehké dětství, stále jsem se něčeho bála, tmy, samoty, jít venku sama, jít nakoupit…  Taky jsem neuměla mluvit, takové R jsem se naučila vyslovovat až ve dvanácti. Stále po mně ostatní chtěli něco, na co jsem prostě neměla, ať jsem se snažila, jak jsem mohla. Taková situace se opakovala několikrát… že prý se dost nesnažím.  A děti? o tom snad ani nemluvit, děti dokáží být kruté. Nevím, jestli to způsobilo tohle, každopádně jsem měla dost těžké deprese, pocity méněcennosti, sociální fóbii, nechuť k jídlu a kdo ví co ještě…  Ve třinácti jsem už opravdu nemohla dál. Náštěstí se ke mně dostala jedna kniha, která mi otevřela nové obzory, o buddhismu, meditaci… to mi dost pomohlo.
    Deprese, sic už barvy byly barevnější a život měl alespoň nějaký smysl,  se stále vracely. Vždy jsem se zbavila jedné, aby mohla přijít další, už jsem to opravdu chtěla mnohokrát vzdát. Ale v těch třinácti jsem si dala jeden jediný cíl, být šťastná… Začala jsem se učit, že si musím vážit sama sebe, mít se ráda, věřit si…
    Několikrát jsem pohlédla smrti do očí, vím, jaké to je, když matka ztratí syna. Vím, jaké to je, když vám umírá morče v náručí, a když ho položíte do domečku, ono hned na to zemře, jako by jen chtělo být co nejdéle s vámi. Vím, jako to je, když někoho, s kým jste si jako malí hráli na schovávanou, na perníkovou chaloupku, jezdili vlakem po hradech, vyřezávali lodičky a po večerech hráli prší, najednou vidíte ležet v posteli, ochrnutého na polovinu těla… s rakovinou a vy víte, že jen čeká na smrt a vy s tím nic neuděláte… No jo, kouření…a teď jen vidíte lidi, které máte stejně rádi a oni kouří a vy se bojíte, že dopadnou stejně…a nic s tím neuděláte.
    Vím, že mně ještě potká spousta problémů, ale také vím, že stojí za to bojovat a hledat štěstí, štěstí, které máme každý v sobě. I když v těch nejhorších chvílích máte pocit, že nemůžete dál, vždycky to jde… Vždyť já štěstí našla! Trvalo mi to sice pět let, ale už dlouho jsem neměla deprese, už jsem vyrovnaná a co víc, našla jsem jednoho člověka, který mi dost pomohl. I když v prvé řadě si člověk musí umět pomoci sám.  Jsem vděčná za svůj život, i když to nebylo vůbec jednoduché… teď  si snad budu víc vážit věcí, které jsem neměla, a které některým přijdou jako samozřejmost…

Doufám, že to někomu pomůže najít trochu naděje, i kdyby jen jednomu člověku, mělo by to smysl.