Příběh (březen 2007)

   Procitnutí ze sna bylo kruté, okamžitě sem cítil, jakoby mi do hlavy bušili kladivem. Zívnul jsem a chtěl se otočit na bok, abych mohl znovu upadnou do hlubokého spánku, ale narazil jsem při tom na překážku. Donutilo mě to otevřít oči a vedle sebe jsem uviděl polonahou spící Liv. Podíval jsem se tedy na druhou stranu a poznal Jackovu blonďatou hlavu vyčuhující zpod peřiny. V té chvíli jsem začal přemýšlet, kde vlastně jsem, co tu dělám a co se včera stalo. Brzy jsem pochopil, že všichni tři ležíme v Jackově posteli, z čehož jsem začal mít divný pocit, takže jsem raději vstal. Bolest hlavy byla každým krokem silnější a já také na každém kroku poznával příčinu té bolesti- tolik lahví a plechovek jsem snad v životě dohromady neviděl. Postupně jsem si začal zvykat, přede dveřmi Jackova pokoje spal Tom, pod schody si ustlala Ann a jen letmým pohledem do obývacího pokoje jsem zjistil, že tam leží zbytek našich spolužáků. Považoval jsem za úspěch, že jsem došel do kuchyně jen se dvěma střepy v chodidle. S myšlenkami na ostatní jsem udělal velkou konvici silné kávy a šel se posadit na terasu, slunce krásně svítilo, tak jsem si dal nohy na zábradlí.Snažil jsem si vzpomenout na předešlou noc, ale šlo to těžko. Dal jsem dohromady, že jsme slavili Jackovy narozeniny, vzpomněl jsem si na grilování masa, které se nějak nevydařilo, a maso jsme spálili na uhel. Vybavil se mi můj rozhovor s Jackem, nemohl z Liv spustit oči a ona zas hrála hru s názvem Já tě neznám. Nakonec jsem je stejně zahlédl někde spolu. Jen jsem mi tam nikam nezapadalo, kde jsem se vzal v Jackově posteli mezi Liv a Jackem, jak jsem se tam dostal a co jsem tam hlavně dělal. Viděl jsem před očima jen záblesky, jen něčí dívčí oči a rty, pak tmavé vlasy rozprostřené na Jackových bílých povlacích, cítil jsem, jak jsem potmě poznával obrysy toho těla, nemohl jsem se nabažit té vůně, měl jsem z toho neurčitý pocit zakázaného ovoce, nevěděl jsem, zda to byly představy, sny či skutečnost.

   V té chvíli se ve dveřích na terasu objevila Liv. Jako vždy bledá jako stěna, obrovské kruhy pod očima a rozcuchané havraní vlasy jí poletovaly všude kolem. Oblékla si Jackův obrovský župan.

   "Dobré ráno.", řekla mi s úsměvem a zívla.

   Zasmál jsem se. "V kuchyni je kafe, jestli chceš."

   Vrátila se s tím největším hrnkem, co našla. Až když si sedla na židli vedle mě, ten župan se svezl dolů po jejích nohou a odhalil je, až když jsem uviděl ty vlasy na Jackově bílém županu, když  na mě mluvila těmi bledými rty, když jsem uviděl její nehty a vzpomněl jsem na to, jak mě pálí záda, když mně zezadu objala a přitiskla ke mně svůj obličej, ucítil jsem tu její vůni, tu vůni, kterou jsem vnímal i v noci, došlo mi konečně, že to nebyly představy ani sny, že tak kráska, se kterou jsem se v noci miloval, nebyl nikdo jiný než Liv. Nejhorší na tom všem bylo, že ona si zjevně nepamatovala vůbec nic.

   Zvedl se mi žaludek, možná z té kávy, možná z toho, co jsem si uvědomil. V té chvíli se mi stalo něco, co jsem ještě nezažil, začalo se mnou lomcovat zoufalství. Nevěděl, co dělat, což pro mě v tu chvíli nebylo jen frází, opravdu jsem neviděl, jestli začít uklízet dům, jít vzbudit Jacka, zeptat se Liv, co si pamatuje, obléknout se a vypadnout a nebo jít zvracet. Zazmatkoval jsem, najednou jsem to už nebyl já, nedokázal jsem zachovat chladnou hlavu a být v klidu, hlavou mi běželo tolik myšlenek, vzpomněl jsem si na svou Di, která se teď sto kilometrů odtud probouzela z poklidného spánku, uvědomil jsem si, že tam nahoře pár metrů ode mě spí Jack, můj kamarád, a také mi došlo, že tady dvacet centimetrů ode mě stojí Liv, má ruku na mojí tváři a ptá se, co mi je.

   Postupně se začali probouzet ostatní, kteří mě zachránili tím, že jsem nebyl sám s Liv. Bál jsem se, nevěděl jsem, co si myslet. Nechtěl jsem zničit naše přátelství, rozmýšlel jsem se, zda jí to říct či raději mlčet. Věděl jsem, že z toho bude nešťastná.

   Odnášel jsem střepy z rozbité lahve do kuchyně, kde stála Liv s dalším hrnkem kávy.

   "Jak se cítíš?", zeptala se s úsměvem.

   Neodpověděl jsem jí. "Liv, musíš mlčet."

   Nechápala to, čímž se mi potvrdilo, že si ještě nevzpomněla. "Mlčet o čem?"

   "Liv, v noci, my dva-"

   "My dva? Co my dva?"

   "Nedělej hloupou, Liv."

   "Cože? Ne, to je hloupost, Larry.", smála se.

   "Věř mi, musíš o tom mlčet, slib mi to."

   "Larry, uklidni se, vždyť je všechno v pořádku, nic se přece nestalo, co blázníš?", začala být nepříjemná. "Jsme přece přátelé, tohle bys nikdy nedovolil a já taky ne, tak toho nech."

Mlčel jsem, vyhodil střepy do koše a odcházel jsem z kuchyně. Najednou jsem za sebou uslyšel tříštivou ránu. Když jsem se otočil, Liv stála v kuchyni, vyděšeně se na mě dívala a ruku, kterou držela hrneček, měla prázdnou. Vrátil jsem se k ní , začali jsme sbírat střepy a utírat kávu z podlahy. Byla v šoku.

   "Larry.", řekla potichu. "Larry, proboha!", vytryskly jí slzy.

   Chytil jsem ji za ruku. "Mlč! Musíš být ticho, rozumíš?"

   Schovala si obličej do dlaní a rozplakala se. Vzal jsem ji do náruče.

   "Neplač, Liv, neplač, nic se přece nestalo, zapomeneme na to, slyšíš? Nic se nestalo."

   "A Jack spal vedle nás-", říkala.

   "Pst, tiše, Liv, to nic."

   "A já byla tak opilá, že bych si nevzpomněla, kdybys-"

   "Měl jsem mlčet."

   "V Jackově posteli-"

   "No tak, Liv, buď už ticho."