Přáteství..

Seděla jsem na pláži a poslouchala šumění moře. Duny porostlé vřesem a levandulí tvořily z pláže krásně uazavřené místo. Nebylo odsud ani videt na nedalekou vesnici. Cítila jsem nádhernou vůni levandule a pozorovala kouzelně zabarvené nebe. Už bylo docela pozdě, ale světla bylo ještě hodně , protože bylo léto ve své nejkrásnější podobě a slunce se jen pomalu ploužilo k západu.
 Přemýšlela jsem nad celým minulým týdnem. Když se ted na to dívám zpátky, připadá mi to všechno naprosto neskutečné. Ješte v sobotu bylo vsechno v pořádku. Jenže neděle byla jako ze zlého snu. Nečekala jsem že by se něco takového mohlo stát, nepřipustila jsem si že ta možnost zkutečbě existuje. Moje nejlepší kámoška, se kterou jsem vyrustala, ta, které jsem říkala úplně všechno, ta pro mě nesmrtelná osůbka o který jsem si myslela že z mýho žovota nekdy neodejde, byla mrtvá. šla v neděli do kina, ještě před tím jsem s ní mluvila. Všechno vypadalo skvěle, byla tak klidná. Vypadala jakoby byla vážně v pohodě, bez deprese. Na jednu stranu mě to překvapilo, ale na druhou jsem byla ráda že je ji lip, vypadala šťastně. Sice jsem nad tim přemýšlela, že to tak rychle přešlo, ale potom ž jsem to nechala být. Jenže teď už vím že to nebylo tím. Do kina šla s rodinou proto aby se s nimi jaksi rozloučila.. Byla tak klidná, protože vědělaže už nikdy se trápit nebude. Protože tu noc na pondělí si vzala život. A mě tady nechala. Opustila mě. Nevadilo jí, jak hrozně mi bude,jak moc mi bude chybět. Byla jako moje setra. Jak to jen mohla udělat? Já ani nevím jestli se na ní mám zlobit. Tak moc mi chybí. Nevím co mám dělat, pořád ještě doufám že se probudím a všechno bude v pořádku. Ž tohle byl jen sen. Stále si nechci připustit že je pryč. Že už s ní nikdy nebudu moct mluvit. Nikdy nezapomenu na to jak vypadala. V pondělí ráno mi zavolala její máma. Ptala se jsetli nevím kde je, že není doma a asi tam ani nespala. Ale já nevěděla, to jsem ještě nevěděla nic. Dostala jsem o ní hrozný strach. Vzpomněla jsem si jak byla v sobotu najednou v pohodě, jak mi to všechno připadalo takové divné. Jak se ke mě chovala, co říkala, když jsme se naposledy viděli. Bylo to jakoby se loučila. Bože jak já se o ní bála. Vyběhla jsem z domu a běžela jsem na místo ktreré milovala. Bylo to u moře, tam, kde jsou duny porostlé vřesem a levandulí. Byla jsem tam za pár minut. A ten pohled, bože, jakoby se mi vypalil do očí. Stále to vidím, znova a znova. Pořád jí vídím ležet v písku, v ruce žiletku. V obou rukách tepny přeťaté. Všude krev. A v krvi ležel dopis. Věděla jsem že už je pozdě, ale přesto jsem se pokusila ji zachránit. Masáž srdce, umělé dýchání, nic, byla mrtvá. Seděla jsem tam, vedle ní, její ruku ve svých. Brečela jsem, hodiny.. Ve tváři se jí zračil naprostý klid. A v té mé naprosté zoufalství. Když už byla úplná tma, nějak se mi podařilo zavolat mámě. Do patnácti minut u mě byli moji rodiče i ty její. Odvezli mě domů. Spala jsem a když jsem se vzbudila, jen jsem brečela. Nejdla jsem, hrozně jsem zeslábla.
 A teď, přesně po týdnu jsem zase tady. Sedím tu tak jako v pondělí. Jen její tělo už tu není. Zbyla tu jen krev, její krev. Tak tu sedím vedle její krve v písku, pomalu mizí, už není moc vidět. Procházím si v mysli všechno co jsem s ní zažila. Celých těch sedmnáct let. A ty naše plány, nic z toho už nebude. A teď nevím co sama se sebou. Bez ní. Proč to musela udělat? Nechat mě tu? Já vím proč, taď už ano. A nezlobím se. Už chápu. Ale nechci udělat to samé co ona.. I když.. Proboha, tphle je přece šílený hádat se takhle sama se sebou.. Teď už vážě nevím.. nevím nic..


 Našla jsem žiletku, je ještě od její krve. Tak tu sedím a držím jí v ruce.. přemýšlím co udělat… snad.. mohla bych jít za ní.. ale kdo ví, jak to se mnou skončí.. ne takhle ne.. snad..