Pokoj

        Bílé světlo, víc už nic.
Bílé světlo a konejšivý pocit nekonečného klidu a míru. Všeobjímající souznění. Už nikdy žádné myšlenky.

        Mléčně bílá tma se pozvolna rozplývá. Jako kaňky se objevují skvrny barev. Světlo mizí, nyní připomíná spíše mlhu.
        Omámený pohled mu klouže po místnosti, nevědomky hledajíc záchytný bod. Čtyři stěny. Žádná okna, pouze dveře a uprostřed lůžko s kovovým rámem natřeným na bílo.

…Copak se to dalo vydržet? Den za dnem, týdny, měsíce, roky. Život prázdné skořápky v nafouknuté bublině všednosti. Už ani nezůstal nikdo, kdo by se zajímal.

KREV!

        Začal vnímat svůj vlastní dech – bůhvíproč se mu připadal velmi hlasitý. Místnost se točila a točila, kolébala ho dál k zapomnění, ke sladkému spánku.
        Čím ostřeji viděl, tím více jej bolela hlava. Přivíral oči. Nádech, výdech.

…Nejhorší je překonat vlastní strach. Sám ani netušil, nikdy by nepředvídal, že nadejde doba, kdy nebude žádný strach pociťovat.
Vystoupal po schodech. Našel klíče, odemkl si, vešel dovnitř a opět za sebou zavřel. Všední den, možná již sedmitisící osmistý druhý. Někdy je lepší dny nepočítat.

        S jedním výdechem otevřel oči. Viděl rohy, hranice stínů, dveře, ale žádná okna.
        Takže jsem mrtvý… Takové to tedy je. Myšlenka nevyvolala žádnou reakci. Pomyslné střepy se mu zabodávaly do hlavy. Kdyby tak ustala ta příšerná migréna, napadlo jej. V ústech měl podivné sucho, každičké polknutí pálilo jako oheň.
Copak po smrti existuje bolest?

…Sundal boty, bundu, odložil batoh. Sedl si ke stolu do sklenice od rána si nalil minerálku. Napil se a pak jen apaticky zíral před sebe. Ještě včera, předevčírem, by se mu možná třásla ruka, ale dnes… Dnes už byl klidný. Jako nikdy.
Vstal a odešel do koupelny. Byl čas dát si horkou koupel.

        Něco je špatně.
        Cosi jej škrtilo, štípalo-pálilo na předloktí. Chtěl pohnout rukou. Narazil na odpor, cizí síla mu dovolila pohnout rukou jen o pár milimetrů. Zazmítal sebou na lůžku a instinktivně pohlédl dolů.
        Jsou to vůbec moje ruce? Obvázané pařáty kostlivce s pevnými řemeny okolo zápěstí. Chtěl vykřiknou, přesvědčit se, zda-li je mrtvý, živý, či polapen uprostřed noční můry, ale hlas mu uvázl ve vyprahlém hrdle.
Tíha uvědomění klesala níž a níž.

…Pára z vany oslepovala zrcadlo. Svlékl se a svršky pečlivě srovnal. Ani nevěděl, proč to dělá, asi návyk z doby, kdy… z pradávné minulosti.
Když se ponořil, tělem se mu rozběhlo příjemné mravenčení. Po tváři se mu rozlil smířený úsměv – takovou zvláštní, bolestnou rozkoš nikdy necítil. Nebo na to přinejmenším zapomněl.
Zbývalo jediné.

    Pokusil se ještě pohnout nohama, již předem si jistý výsledkem. Znovu ony pevné řemeny svírající jeho pohyby jak železná ruka.
Nejsem mrtvý!
Tíha dopadla.
Když nejsem mrtvý, kde to jsem?
Čtyři bílé stěny. Žádná okna. Jen dveře, tmavá skvrna uprostřed vší té běloby.

…Voda se zvolna barvila, jak když umýváš štětec od tempery. Člověk už ani necítí, zda to bolí. Všechno vychládá. Voda, byt i tělo. Zavřel oči ---a usnul.

Den sedmitisící osmistý třetí nikdy nenadešel.

        Možná je to peklo… Pokoj mu připomínal staré nemocnice, jediné, co chybělo, byla zamřížovaná okna. Jenom prázdné, holé stěny.
        Nutil sám sebe přemýšlet. Netušil proč, snad jeden z přebytků života. Života?
Předloktí pálilo.
        Tak tohle je ten věčný pokoj? VĚČNÝ POKOJ! Sterilní ticho proťal zoufalý výkřik. Dveře, tmavá skvrna uprostřed vší té bílé čistoty, se neotevřely.