Pohádka

Povím vám pohádku…
Žila byla, jedna dívka. Měla černé vlasy, smutné černé oči a černou duši. Žila v panelovém domě na kraji města, u řeky, která se vlévala do obrovského oceánu, plného bájných příšer, obrovských hadů a ocelových ponorek. Na zahradě vedle domu měla vysázené odpadky a hromady pneumatik… když byla malá, místo po stromech lezla po kostrách lodí, které z téhle zlé zátoky nikdy neodpluly.
   Každý den se dívala zamračeně z okna na šedivou oblohu a hledala slunce, které znala jen z minulosti.
   Dny plynuly a jednoho rána, když se probudila, nešla jako vždy k oknu, aby se podívala do prázdnoty, zamířila k šatníku.
   Oblékla si top, džíny, sportovní mikinu, obula tenisky a vyšla do světa.
   Na zahradě naposledy kopla do pár pneumatik, prolezla jeden z vraků, vyplivla žvýkačku na zem…
   Šla a šla a šla…
Potkala kluka. Kluka s nádhernýma modrýma očima, hustě orámovanýma černýma řasama. Usmál se na ní, zamrkal. Vzala ho za ruku a šli.
   Šli a šli a šli…
Najednou se před nimi objevil obrovský bílý dům s obrovskými okny. Když vešli dovnitř, uviděli, že je osvícen tisíci velkých žlutých svíc. Do uší je udeřila hlasitá disco hudba. Potom se před nimi objevila světlá dívka a podávala jim zvonové kalhoty.
Tančili.
Tančili v rytmu disco.
Dívčina duše roztávala, stávala se světlejší, stávala se vláčnější s přibívajícím počtem vypitých skleniček. Vpíjela se do modrých očí, hustě orámovaných černými řasami. Točila se jí hlava a ona si připadla strašně šťastná! Tolik světla, světla a hudby, hudby a TY MODRÉ OČI!
Řekl jí, že ji miluje. On jí to řekl a ona mu věřila. Vzala znovu jeho ruku a položila si ji do klína. Milovali se a jí bylo špatně. Rychle běžela ven do zahrady. Byla velká, obrovská, posázená knihami, které vždy poradí, televizory, které vždy poradí a rádii, které vždy poradí. Ale ona nechtěla rady. Měla už všechno. Snad… Chtěla jít pryč, tak šla za ním. Seděl na sedačce a říkal dívce, jež jim dala zvonové kalhoty, že ji miluje. Ta vzala jeho ruku a položila si ji do klína.
   Slzy. Otočila se a utekla pryč.
…
Kopla do pneumatiky a vyplivla starou žvýkačku na zem. Vešla do panelového domu a stoupla si k oknu. Vyhlížela slunce a věděla že už nikdy nevyjde.
Protože svět jak ho znala než odešla se nijak nezměnil. Poznala, že všude "dobře" doma nejlíp.
Nikdo jí nepomůže ze samoty, nikdo nezesvělí její černou duši. Doufala v lásku a ta ji zradila. Doufala, že se svět může změnit a zklamala se. Doufala, že jednou vyjde slunce a zjistila, že se to už nikdy nestane. Sedla na postel a schovala obličej v dlaních. doufala, že bude plakat a plakala. Doufala, že jí přestane bolet duše a ona nepřestala. Chtěla umřít, ale nemohla. Protože umřela už dávno…