Pavouk

Když se pavouci svlíknou z kůže, jsou strašně zranitelný a tim pádem docela dost agresivní.

Jmenuju se Ondřej, ale nechávám si říkat Pavouk. Ty ostatní, který baví posmívat se handicapovanejm, mi říkají prostě demente. Nosím ochrannej oblek. Skládá se z helmy, obleku ve stylu drátěný košile, nějakejch rajcovních kalhot a na nohou mám kanady. Je to těžký jako svině, ale časem si prostě zvyknete.

Měl jsem dva bráchy a ségru, vycházeli jsme spolu v rámci možností dobře, znáte to, občas nějaká ta rvačka a podobně, ale jinak to jde. Možná, že jsme se od ostatních sourozenců lišili tím, že jsme po sobě ve vzteku házeli těžký skleněný popelníky, pálili si ruce nad zapalovačem, házeli po sobě nože, mlátili se tyčema, nebo vlastně všim co přišlo pod ruku. Kdyby byla traverza, věřim, že bych s ní taky párkrát dostal po hubě, už jenom proto, že jsem nejmladší. Teda vlastně, nejmladší už nejsem, svoje sourozence jsem všechny nedávno zabil.

V nemocnici jsme byli pečený vařený, znali jsme veškerej personál, všechny oddělení, škvíru v automatu na kafe, odkud se dali krásně brát peníze do té doby, než mě nachytala jedna doktorka a jak jsem měl ruku v tý škvíře, tak mi jí tam  narvala až po rameno. Dodneška nevim, jak se jí to podařilo. Ségra se smála. Smál jsem se taky, dokud jsem bolestí neomdlel. Nikdy jsem sestře neodpustil, že mě před tou doktorkou neochránila, nebo že mě aspoň nevarovala. Mezi sebou jsme si mohli ubližovat, to bylo koneckonců jenom takový škádlení, že jo, ale nikdo cizí by na nás sahat neměl…a ona se smála. Jmenuje se Marcela.

Můj brácha Michal byl na mě ze všech tak nějak nejhodnější. Ani jednou mě neškrtil řetězem od kola, ani mi nikdy nevypaloval do kůže prasárny. Jenže když mi bylo devět, znásilnil mě.

Druhej brácha Martin si u nás v baráku ve sklepě udělal mučírnu, okopíroval to z brožurky útrpnýho práva. Byl zručnej, to musim uznat. Zval si tam děti z okolí pod záminkou, že tam má sbírku angličáků nebo co. Některý děti se domů nevrátili vůbec a ty co jo, tak třeba i po několika částech. Já jsem vyzkoušel jenom skřipec a žebřiny. Martin se u toho dost nasmál. Potom mě tam ale zapomněl a do sklepa přišli nějaký starý chlapi, mluvili německy a měli mastný vlasy. Martin tam nebyl, takže si nemohl všimnout, že se mi ani nelíbí, co mi dělají.

Ptáte se, co rodiče? Viděl jsem je asi dvakrát za život, matka šlapala a otce zabil chlap, kterýmu dlužil peníze za heroin.

Když mi bylo čtrnáct, jednoho rána jsem se probudil a doma nikoho nenašel. Pod polštářem jsem našel asi dvacet tisíc. Pochopil jsem, že to budou asi nějaký zbylý peníze, co se nevešli do kufrů, když sourozenci vypadli. Ve čtrnácti pochopíte vaší minulost. Od ranýho mládí na mě vydělávali děsnej balík, takže se mohli v pohodě zdejchnout. Byli už holt ve věku, kdy je můžou za takový věci zavřít. Měli kontakty u každýho úchyla, takže asi neměli problém. Nevěděl jsem, co mám dělat. Podřezal jsem si zápěstí.

Vzbudil jsem se v nemocnici, ale jinde než v našem městě. Nade mnou asi padesát doktorů.

Když už jsem byl po tělesný stránce tak nějak uzdravenej, musel jsem pravidelně docházet k psychologovi, psychiatrovi a jim podobnejm. Nerozuměl jsem jim, co po mě chtějí, tak jsem jim jenom zpětně řekl, co se mi stalo. Vyptávali se dál, úplně na všechny detaily a já vypravoval celý dny. Chodila mě poslouchat celá nemocnice. Diagnóz jsem měl od každýho asi dvacet. Nikdo nevěděl, jak mi pomoct. Teda jeden z nich, když už fakt nebylo východisko, navrhnul následující zvrácenou věc: Zabiju svoje sourozence a budu nosit ochrannej oblek, aby mi nikdo nemohl ani nechtěně ublížit.

Stalo se. Legálně jsem zabil tři lidi. Vyřešilo se tim vlastně víc věcí, že jo.

Pak jsem přišel na osobní konzultaci k tamtomu doktorovi domů. Nechával si ode mě několikrát převypravovat scény z mučírny. Asi po půl hodině jsem si všimnul, že pod stolem masturbuje. Odešel jsem.

Když jsem tak šel po ulici, přišlo mi líto, že jsem nikdy neměl ženu. Zaplatil jsem si první děvku, co jsem potkal. V průchodu mě začala svlékat. Začala mi sundavat jedinou mojí ochranu, bariéru před okolním, nebezpečným světem. Co když mi chce ublížit?

Pro jistotu jsem jí zabil.

Chytili mě a zavřeli do vězení. Samozřejmě mi přes můj protest sebrali oblek. Byl jsem vyděšenej k smrti. hodili mě do cely s dalšíma třema chlapama. Ranaři na první pohled. Bál jsem se, ale oni si mě nevšímali a věnovali se svejm věcem.

Ve vězení jsem seděl dost dlouho, ale líbilo se mi tam, byl tam klid. Každej vám řekne, že to je tam strašný, ale já prostě nejsem každej. Sem tam mě zmlátili bachaři jen tak, protože jsem byl na řadě, ale bylo to fakt jednou za čas. Dokonce jsem se vracel na celu úplně klidnej. Jeden by řekl, že jsem si na to už za ty léta zvyknul.

Za dobrý chování mě pustili o něco dřív a já se rozhodl, že začnu novej život. Koupil jsem si srub v lese a tam žiju sám. Teda ne sám, ale se svýma sedmi pavoukama. Ten osmej jsem já.

Protože když mám svlíknutou „kůži“, jsem strašně zranitelnej a tim pádem docela dost agresivní.