Pátek třináctýho května

"People are people, sou what should it be…
There are different colours and different breeds and different people have different needs :)
Can't you understand what make some men hate another men, help me understand!" (Dope)

Právě mi to tu hraje tahle písnička a já můžu říct, že mi je fajn. I když to pomyšlení, že ten rok uběhl jako voda, je to hrozný.
Před rokem, zrovna před hodinou tělocviku, bylo to kolem jedný, mi přišla říct třídní, že dole na mě čeká táta. Tak sem šla, táta řekl, že jak sem byla ráno u doktorky, tak vzorek tý krve co mi brali poslali do Motola a že jsem měla rapidně zvýšenou hladinu cukru v krvi.
(Věřte mi to nebo ne ale teď vážně mám slzy v očích když o tom píšu.)
Tak sem se táty zeptala co to může znamenat a on že to určitě bude v pohodě, že si mě tam nechaj přes víkend, daj mi nějaký prášky a bude to v pohodě.
Kéž by to tak bylo.
V Motole mi řekli, že mám cukrovku, takže budu už celej život "závislá" na inzulínovejch injekcích. Pro mě to byl kurva šok, protože já a můj vztah k jakejmkoliv jehlám – POMOC! Neuvěřitelně negativní. Jehly jsem nenáviděla od dětství a teď mi řekli, že ty jehly budu muset snášet čtyřikrát denně – před snídaní, obědem, večeří a v deset večer.
Ale co pro mě bylo tenkrát nejhorší – nebyly to ani tak ty jehly, ani pomyšlení že to budu snášet celej život, ale za týden jsem měla odjet se školou do Dánska za holkou, která u nás v Praze bydlela asi před třemi týdny po pět dní a moc jsme se spolu skamarádily (píšeme si dodneška) a vždycky, když jsme spolu někam po Praze šly, říkala mi, kam mě všude v Ringe kde bydlí vezme a co podnikneme a tak dál. A teď tohle – nikam do Dánska za Katrine jsem nejela a místo mě u ní bydlela jedna velmi zvláštní a nafoukaná slečna z vedlejší třídy, která si její pohostinnosti a kamarádství vůbec nevážila.
Tři dny sem byla na kapačce, tři noci jsem probrečela, tři noci jsem měla permanentně myšlenky na sebevraždu – odpojím se od kapačky a skočím ze čtvrtýho patra rovnou na beton, nebo že se zase odpojím od kapačky, vytáhnu si jehlu z ruky, napustím si vanu a podřežu se….
Jak vidíte, nakonec jsem to neudělala.
Pak jsem to že jsem v nemocnici psala všem možnejm lidem co sem měla v seznamu, ale co mě dostalo nejvíc, že se mi ozvali i lidi, se kterýma nemám nijak dobrej vztah a že mi napsali, ať se držím a že na mě myslí. Škoda že jsem neměla větší paměť na SMS v mobilu, protože bych si je ráda všechny schovala. Některý v dobrým úmyslu mi nakonec napsali tři slova, který mě dostaly do deprese – brzo se uzdrav.

No, tak jsem to ze sebe dostala po roce ven. Vůbec se mi ale neulevilo, nebo.. vlastně ulevilo, ale ne tím způsobem, jakým bych chtěla, aby se mi ulevilo.
Pak v září, po prázdninách, mi to začalo všechno lézt nějak na mozek a co udělat s použitýma jehlama? Vzít je, a škrábat se do zápěstí. A čím víc se škrábete, tím je to hlubší… dostala jsem se až k žíle, ale v ten moment jsem si uvědomila, že na to nemám sílu, porušit tu žilní stěnu… Do tohohle momentu jsem se dostala hodněkrát.
Teďka jenom kukám na malý nahnědlý jizvičky a říkám si - už nikdy! A věřte mi, že mě to zápěstí poslendí dobou dost svědí a je v něm takovej zvláštní tlak.. o tu ruku se bojím, že mi rupne v bedně a zase udělám "škráb, říz" a všechno bude zase rázem v čoudu.

Vše co jsem chtěla říct :)