O jedné mrtvé duši..

Myslíte, že po smrti přijdou dobré duše do nebe? Já hniju v zemi již osm let, ale má duše stále bloudí sem tam a ne a ne najít tu správnou cestu. Nebo žádná cesta neexistuje? Třeba je to tak správně, že ležím v dřevěné rakvi s vyřezanými ornamenty na víku a stále cítím, že něco ve mně žije.

Když jsem umíral, těšil jsem se, že se opět setkám se svou rodinou. S mojí matkou, která zemřela, když mi bylo sedm let. Pamatuji si, jak jsme jednoho podzimního dne sbírali šípky a ořechy na velké stráni a jak jsme pouštěli barevného papírového draka. Po její smrti jsme zůstali s babičkou a otcem sami. Vzpomínám si, jak otec seděl celé večery u kamen a plakal. Tehdy jsem nevěděl proč, myslel jsem, že maminka šla do nebe za anděly, ale že se brzy vrátí.

Je hrozné jen tak ležet a bezmocně se dívat, jak se vám červi zavrtávají do kůže a dělají si z vás promyšlenou síť podzemních chodeb. Ale co, každého to jednou čeká. Lidé si to nechtějí připustit, ale i oni budou pochováni v zemi a malé breberky se budou těšit z jejich masa.

Ach, jak je marný život, když nežijete! Stále jsem jako rybka plovoucí proti proudu, která se nikdy nemůže dostat na místo, kde by chtěla být. Ví, že se její sen nemůže vyplnit, ale každou sekundu přemýšlí o tom, jak by bylo krásné, kdyby se tak stalo. Jsem jako kámen, nad kterým se vznáší jeho duše, ale nemůže se pohnout, aby ji chytil zpět. Řeknu vám jednu věc: až zemřete, modlete se, abyste se dostali do světa mrtvých, neboť není nic horšího než bloudit světem živých a přitom být tuhý jako včerejší rohlík.

Dnešek byl zvláštní den. Objevil jsem totiž, že na spodní straně víka mé rakve se dělá malá trhlinka. Její první náznaky se objevily již před měsícem, ale dnes jsem si všiml, že je o něco větší. Mám prozkoumaný každý její milimetr. To víte, člověk se po tak dlouhé době ve svém skrovném příbytku začíná nudit a hledá sebemenší skulinku, která by oživila stereotypem přeplněné dny. Naštěstí je v rakvi i v zemi díra a když je jasná noc, můžu dokonce vidět pár hvězd. Myslím, že každé světýlko patří jedné duši a když zhasne, duše se ocitne v nebi. Zároveň se ale tvoří stovky nových a nových světélek, a proto nikdy nebe nezůstane prázdné. Jedno z nich je i moje…

Vtom zhaslo světýlko a ukončilo trápení jedné duše…