O bezmocnosti

Píchlo to. Párkrát to škublo. A bylo mi lehce. Nic mě nebolelo. Jako bych se vznášela. Tak mě přece jenom doktor uzdravil! Vznáším se, zařehtám a ohlédnu se. Proč tam Lenka… Co vůbec dělám na té zemi? Zařehtám. Lenka a další tři děvčata – dvě z nich znám, tu třetí moc ne, přijela teprve včera – hladí mě. Proč všichni brečíte? Proč tam sedíte tak smutně? A hladíte mě… Já jsem tady! Cválám směrem k nim, ale nejde to. Nejde, něco mě nese a táhne pryč od nich, dozadu. Rozzářilo se světlo, až mě to píchlo do očí. Octnu se někde, kde to vůbec neznám. Není mi to tu vůbec nijak známé. Ohlédnu se. Je to jako propast – na jedné straně vidím sebe a kolem mě všechny ty, kteří se mnou byli. A na druhé straně louka. Odtrhnu pohled od… nevím, jak to mám pojmenovat. Prostě nevím – je to propast. Podívám se na louku a vidím vysokou tmavě hnědou kobylu. A za ní malý, stejně barevný poník, který měl šedivé flíčky na čele. A za ním ryzák bílou lucernou ne čele. Impy! To je přece Impy! A za ním starší hnědka… Kotva! „Tak tě tady vítám,“ řekla ta hnědka v popředí. „A kde to jsem?“ Hnědka se na mě podívala svou ušlechtilou hlavou s krásnýma očima. „Ty to nevíš? Přece na věčných pastvinách.“ Tak takhle vypadá… „…smrt?“ Hnědka přikývla a s ní všichni ostatní. Ohlédla jsem se znovu do té propasti na plačící Lenku a tři děvčata. Zařehtala jsem na ně. Lenko! Lenko! Nebreč, já jsem přece tady! Lenko, podívej se sem, sem za mnou! „Tam už se nevrátíš,“ řekl mi maličkatý poník, který mi sahal sotva po kolena. „Pojď. Už se tam nedívej, bude ti hůř, jestli se tam budeš stále dívat,“ Já jsem ale nemohla. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala poslední pohled do propasti. Zařehtala jsem, co nejhlasitěji to šlo. Lenka se podívala nahoru, mým směrem! Lenko! Lenko! Lenka mě přikryla a odstřihla si pramínek mé hřívy na památku. A pak se propast postupně zakrývala. Přidala jsem se ke čtveřici mých průvodců. Postupně se přidávali další. A další. Víte co, já vám to všechno povyprávím, než vás úplně opustím. Řeknu vám to dřív, než se ta malá škvírka v té propasti uzavře úplně. A nadobro.

* * *

Začalo to jako úplně normální den. Brzy ráno Mirek přišel, aby nás nakrmil, všichni jsme ho pozdravili hlasitým zařehtáním. Dal nám seno, oves vodu, každého z nás pohladil. Takhle začínalo každé ráno. Potom pár hodin klid. A po těch pár hodinách se znovu otevřou dveře od stáje a dovnitř vejde Lenka. Všichni zařehtáme na pozdrav. Lenka a pár děvčat kydají, vyvážejí kolečka, podestýlají, dávají nám vodu a další seno. Všichni ho spokojeně chroupáme. Obyčejné ráno, myslíte si. Jako každý den. Ale já něco cítila ve vzduchu. Něco tam bylo. Nechtěla jsem tomu něčemu, co tam viselo, věnovat pozornost. Přeběhlo dopoledne, najednou se zase otevřou dveře, Lenka a holky nám nesou seno, vodu, mrkev, pohlazení a vlídné slovo. Pak zase všichni spokojeně chroupáme. Potom, co jsme všechno snědli, jsme si někteří lehli, zabořili hlavu do voňavé slámy a odpočívali. Ve stáji bylo slyšet pravidelné oddechování nás, všech koníků a tlumené písně linoucí se z rádia. Dokonalý klid. Ráj na zemi. Opravdu ráj. Venku svítilo sluníčko. Bylo horko, ale ve stáji bylo příjemně chladno. Bylo to tak krásné, když sluníčko prosvítalo skrz malá okna… Opravdu ráj na zemi pro všechny koně.

    A nastalo odpoledne. My se pomalu probírali a jakmile jsme všichni byli úplně probraní, hned se otevřely dveře a dovnitř vešla Lenka, za ní Mirek, Martina a další. Těšila jsem se, protože jsem věděla, že se půjde ven. „Kačenko pojď. Půjdeme ven,“ řekla Lenka a začala mě čistit. Bylo to tak krásné, ty tahy kartáčem nahoru a dolů. A znova – nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Potom mi láskyplně rozčesala hřívu i ocas, vybrala kopýtka a já se už nemohla dočkat, až mezi zuby stisknu studené udidlo. Lenka mě vyvedla z boxu. Já jsem se nemohla dočkat, a tak jsem spěchala. „Kaču, zas až tak neběž,“ napomenula mě Lenka a jemně zatáhla za otěže. Podívala jsem se na ní vyčítavým pohledem. „Já už chci jít!“ řekla jsem jí. „To já vím, ale nespěchej tolik. Ještě se ti něco stane.“ „Co by se mi mohlo stát?“ zafrkala jsem. „Nemluv a pojď. Vždyť se už nemůžeš dočkat, ne?“ usmála se Lenka a vyvedla mě. Za malou chvíli jsme byli na jízdárně. Zastavila jsem se, aby na mě mohla Martina nasednout.  Nasedla a pobídla mě do kroku. Chodila jsem kolem jízdárny a za námi chodila Saga s Háčkem. Potom jsme všichni vesele klusali kolem a posléze cválali. Pokyn pro cválání jsem vždy slýchávala nejraději ze všeho. Po chvíli nás Lenka zastavila a zdvihla do vzduchu zelenou bedničku. „Tak si zahrajeme!“ vykřikla Lenka a podala bedničku Martině a hned nás začali Háček, Saga a jejich jezdci honit. Martina mě vedla a my cválaly rychleji než vítr! Hra byla skvělá. Háček ani Saga nás nedokázali chytit! Najednou Martina upustila bedničku a já klopýtla. Ne, kvůli té bedničce to nebylo, to ne, ale ruplo mi nad kopytem. Au, au to to bolelo, a ještě  v té rychlosti! Lenka okamžitě zastavila hru. Rychle mě odvedli do boxu. Ta noha mě hrozně bolela. Stála jsem na třech nohách. Zní to strašně. Na třech nohách… Brr. Byla jsem zvědavá na následující noc.

Tu noc jsem nějak přetrpěla, ale strašně to bolelo. Dopoledne přijel doktor, který mi udělal rentgen. Nikdo mi nic neřekl, nevěděla jsem, co bude dál. Jenom jsem zaslechla Lenčin tichý hlas. Říkala něco jako „tříštivá zlomenina“ a „nevím, co bude“. Já to nechápala. Lenka ke mně přišla s Mirkem a Martinou. Povídali si se mnou, hladili mě, dali mi mrkev, smáli se se mnou vtipům, které jsme si povídali… Tyhle chvíle byly tak nádherné, že jsem úplně zapomněla na svou bolest. Usínalo se mi krásně, s blaženým pocitem, že mě mají všichni rádi. Ale to nebyl jen pocit, to byla nefalšovaná pravda a já za ní byla tak moc vděčná. Na tu pravdu jsem si vzpomněla během následujícího dne.

    Nebylo mi dobře. Celý den jsem neměla hlad, ani žízeň. Nechtěla jsem ani pamlsky. Už jsem tušila, že se blíží konec. Stop. Co bude potom? Všichni říkají, i moje maminka to tak říkávala, že se koně po smrti dostávají na místo, kterému se říká Věčné pastviny. Je tam rozlehlá louka zářící zelení, svítí tam slunce, po kraji té louky bublá čistý potůček, který teče do velkého jezera… A na těch Věčných pastvinách se prý setkám se všemi těmi koňskými kamarády, co jsem měla ráda a už nás opustili, ať je to dávno nebo nedávno. Zatřásla jsem hlavou. nechci myslet na konec, když mám ještě naději. Kamarádi ve stáji si se mnou povídali, dodávali mi odvahy, ale já věděla, že jsem byla úplně bezmocná. Bezmocnost – to slovo zní strašně a bezmocnost taky strašná je. Mohli jste se mnou udělat všechno, mohli jste se mnou svobodně manipulovat, jak se vám zachtělo a zlíbilo. Ale já jsem věděla, že tohle by mi Lenka, Mirek a ti ostatní od nás nikdy neudělali. Už jsem se ani nedokázala natáhnou ke žlabu s vodou, abych se trochu osvěžila. Večer ke mně přišla Martina a v ruce nesla plechový kbelík s vodou. Já neměla žízeň, ale chtěla jsem si aspoň namočit nozdry. Když jsem viděla, jak je Martina smutná, rozhodla jsem se jí trochu rozveselit tím, co jsem dělávala tak ráda. Ponořila jsem hlavu do kyblíku a vydechla. Na hladině začaly tancovat bublinky jejich nádherný tanec. Martina, která tohle neznala, se usmála. Já ale chtěla, aby se zasmála víc. Tak jsem to zopakovala ještě jednou. Tentokrát se zasmála o něco víc. Už jsem věděla, že má dobrou náladu a do třetice jsem to znovu zopakovala. Ale pít se mi nechtělo. Vyndala jsem hlavu z kyblíku. Martina se smála dál a jiskřičky v jejích očích mi říkaly: „To bylo nádherný, Kačenko.“ Aspoň opadla ta melancholická nálada. Dali mi dobrou noc a já jim taky. Jakmile zhaslo světlo a stáj se zavřela, tak jsem znovu začala vnímat tu bolest. Chtěla jsem, ani nevím proč, popojít, ale najednou mi v noze ošklivě ruplo. Musela jsem si lehnout. Věděla jsem, že už nevstanu. Bolelo to, moc. Brzy ráno nás přišel Mirek nakrmit, ale jakmile mě uviděl, strnul, upustil vidle a šel zavolat Lenku. Lenka a ještě jedna moje dvounohá kamarádka přišly co nejdříve mohly. Já jsem naříkala bolestí.

    Přeběhlo pár hodin. Klečela u mě tři děvčata a Lenka. Hladily mě. Pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Za chvíli přijel doktor, obešel plačící děvčata a prohlížel si mě. Potom přešel dozadu k noze a odhrnul z ní slámu, kterou jsem si tam nahrabala a ztuhnul. Snažil se to všechno hezky česky okecávat, ale všem to bylo jasné. Dokonce i těm hloupým vlaštovkám, které přestaly zpívat a seděly na drátech. Vrátil se se slzami na krajíčku a se stříkačkou v ruce. Opatrně ji přiložil k mému krku. Píchlo to. Párkrát to škublo. Pláč.

    Je mi to líto, ta škvírka se už pomalu uzavírá. Chtěla jsem vám toho ještě tolik říct a dokázat se všemi nadějnými jezdci, že ještě nepatřím do starého železa, jako všichni od nás. Už se zavírá, opravdu. Sbohem, mám vás všechny ráda.

    Věřte mi.