Noc-2

20:40 V pokoji

Chvilku jsem se vzpamatovával z předchozích zážitků a přemýšlel o věcech které se stali. „Budu se muset vykašlat na reportáž a zjistit co se tu děje. Ale jak z pokoje ven? Sem tu sice už pár minut a ten člověk venku mohl už odejít, ale zase tam může čekat.“ Rozhlížel jsem se po místnosti a hledal nějaký únik z tohoto pokoje. „Okno!“ Mohlo mě to napadnout dřív ale nechápu proč ne… Šel jsem tedy k oknu a otevřel ho. „Chápu proč jsem si asi nevzpomněl. Jsem v druhém patře a i kdybych se při pádu nezranil, nezlomil si nohu nebo dokonce s trochou smůly nezabil určitě bych byl slyšet, nebo bych aspoň způsobil nějaký hluk a ten by mohl přivolat nepříjemnou návštěvu.“ Nesměle sem otevřel okno a vykoukl ven. „Budu muset později zajít k doktorovi protože nechápu co to sakra dělám.“ Přes velké obavy sem chtěl seskočit ale pak jsem se rozhodl že zkusím slézt níže a zkusit své štěstí tam. Opatrně jsem lezl po stěně hotelu. Měl jsem štěstí, že měli stěny spoustu ozdob a podobně. Byl jsem již skoro u okna které vedlo do pokoje hned po mým pokojem. „ Sakra okno je zavřené, zkusím ho prorazit.“ Ani nebylo třeba použít moc sílu okno jsem bez problémů rozbil a skočil dovnitř, kde jsem byl uvítán ránou do hlavy…..

??:?? O patro níže

Bolest hlavy byla nesnesitelná ale nakonec jsem vstal a rozhlédl se kolem, byl to ten samý pokoj do kterého jsem vpadl jak nezvaný host a někdo mě zneškodnil. Sledovala mě taky jakási dívka která¨tu jak se zdá bydlí. „Omlouvám se vám že jsem vás praštila, myslela jsem že jste jeden z nich. Jeden z nich, koho myslíte? Od toho zmizení toho člověka včera se tu stalo hodně věcí, hotelem se potulují jacísi lidé a lidé bydlící v hotelu neznámo kam mizí nebo jsou nelezeni mrtví.“ Už nevím co na to říct dá se jen nevěřícně kroutit hlavou. „Co budeme tedy dělat?“ Nevěděl jsem co jí mám říct , ale nebudu tu stát a jen koukat do tmy. „Sám nevím  co uděláme měli bychom co nejrychleji jít pro pomoc. Jen pro pořádek jmenuji se Erik. Já Adriana. „ 

21:07 Město

Z hotelu jsme vyšli snadno nikdo nám nebránil ani nás nesledoval, a to mě z části děsilo. V hotelu ani na cestě jsme nepotkali žádné jiné lidi. „Kam máme namířeno. Nemám tušení, pro začátek se podíváme na nádraží.“ Dveře byli odemčené a uvnitř nikdo nebyl. „Sakra zase tu nikdo není. Co budeme dělat? Zkusíme se podívat jestli tu nemá něco užitečného. Co se takhle podívat po nějakém autu, motorce či něčem jiném čím bychom odsud odjeli. Později teď je přednější  sehnat něco co nám pomůže.“ Bez cavyků souhlasila a začali jsme prohledávat stanici. Našli jsme jen kapesní nůž a baterku to nebylo skoro nic, pochybuji že se ubráníme nožíkem. Vyšli jsme ven a začali hledat  nějaký dopravní prostředek. Našli jsme jen auto které bylo rozebrané na kost a motorku ve které chyběl benzín bylo zbytečné hledat dál. „Kde tady najdeme benzín? Netuším ale musíme to udělat co nejrychleji. Proč?“ Neodpověděl jsem jen jsem se díval kolem sebe, jak se zdá někdo nás pěknou chvilku sleduje a motá se kolem. Zrychlili jsme a šli zpátky k hotelu v domění, že by tam mohl být nějaký benzín. Postava co nás sledovala vyrazila směrem k nám a my začali utíkat. Schovali jsme se v nejbližším domě a zavřeli za sebou dveře, utíkali jsme domem a ocitli se v kuchyni, snad nás tu nenajde. Oknem dovnitř skočil jakýsi člověk a začal na nás útočit. Vrhl se hned na Adrianu a začal jí škrtit. Vrazil jsem mu tedy kapesní nůž do ruky, bez úspěchu vzal jsem tedy velký kuchyňsky sekáček a sekl  ho. To ho očividně nezastavilo ale ještě více naštvalo. Pár posledních minut si vybavuji docela živě. Sekal jsem ho sekáčkem a on mě mlátil svýma rukama. Připadal jsem si jak řezník zařezávající prase které sebou furt škube. Ač měl ran víc než voják který dostal plnou dávku z kulometu bojoval dál. Snad celá kuchyň už byla zbarvena krví ve které jsme se všichni máchali. On mě jako šílený mlátil škrábal a jednou kousl, pak jsem jednou sekl a svalil se na zem. Jeho mrtvola se na mě ke vší smůle svalila……………