Noc 2 Tma tmoucí -6

5:03 Silnice

Už jedeme pár hodin a město nikde. Začínám si myslet, že snad jedeme špatně, nebo že se stalo něco hrozného. Pak v dáli spatřím světla města. „To musí být ono.“ Plný radosti jsem vyrazil do města. Po cestě jsem vzbudil ostatní a ti se jen mlčky dívali z oken na město. Při vjezdu nás zastavila hlídka vojáků. „Dobrý den odkud jedete?“ Co jsem mu měl říct? Asi jen pravdu……………..ale ne celou. „Přijíždíme z vedlejšího města. Dějí se tam divné věci.“ Voják v té chvíli znejistil a pokynul několika vojákům. „Nebude vám vadit když prohledáme vaše auto a vás samotné?“ Nikdo jsme neodpověděl, ale i přesto se do své práce pustily. Nenašli nic zajímavého a mé deníky považovali za zbytečné. „Dobře můžete jít, ale držte se míst, kde je hodně lidí. V osamocených koutech jsou nebezpeční tvorové.“ Bez problémů jsme nastoupily a vydali jsme se někam do města.

7:23 Město

Ve městě jsme nejdřív sehnali nějaké jídlo a odpočinuli jsme si. Pak jsem vyložil nápad svým společníkům. Že bude dobré prozkoumat ty jeskyně, o kterých mluvil ten muž ve svých denících. To město by mělo být tohle a jeskyně budou někde poblíž. „Dobře.“ Řekli ostatní a souhlasily s průzkumem. „Ale něco si budeme muset sehnat na obranu. A taky nějaké oblečení.“ Neměl jsem proti tomu nápadu nic, tak jsme se rozešli a ve dvou skupinkách jsme se vydali do opuštěné části města, do nebezpečných míst ,ale také do míst kde seženeme téměř cokoli bez placení.

7:54 Město zakázaná oblast

Procházel jsem oblasti dlouze a občas jsem se musel skrývat, protože vojáci měli pravdu. Pak se mi naskytl pohled na místo, kde najdu věci co hledám… Obchodní dům kde najdu co chci. Zašel jsme dovnitř a nebyl tam nikdo. Sebral jsem obchodní vozík, do něj jsem naložil potřebné věci a vše jsem zakryl plachtou pro případ, že bych po cestě potkal nějakého čumila.

8:10 Město zakázaná oblast

Chvíli poté, co jsem si   „vypůjčil“ věci, jsem se setkal s ostatními na předem smluveném místě.

„Ahoj Eriku co jsi našel.“ Vyptával se Tom a za ním utíkala Adriana, která se převlékla do pohodlnějšího oblečení. „No pár věcí jo a co máš ty?“ Tom se podíval na pytle, které sebou táhl, a usmál se. „Pár věcí.“ Pak s úsměvem vyndal z pytlů zbraně jako pistole, pušky a jiné. Já na to hleděl jen s otevřenou pusou. „Copak překvapen? Nebylo to nic těžkého, když víš kde hledat.“ Začal se vyzbrojovat brokovnicí a několika pistolemi. Adriana se také ozbrojila, ale mírněji. Vzala si pušku a colt, který tam ležel, jak chudý příbuzný. „Tak dělej, ber něco.“ A Tom začal přemlouvat. Jen jsem se usmál. „Né díky mám svoje, ale vezmu si tohle pouzdro na brokovnici, co tu leží.“ Vzal jsem pouzdro, lehce ho upravil a připnul na záda. Tom stále nechápavě sledoval mé činy. Pak jsem odhalil své tajemství uvnitř vozíku. Do pouzdra na zádech jsem zasunul dřevorubeckou sekyru z obchodu a nakonec jsem se chopil motorové pily.

Tentokrát měl vykulené oči Tom a Adriana. „No co je? Už dříve jsme zjistili, že jsou na povrchové rány docela odolní. Tak jim budeme postupně ubírat možnosti a končetiny.“

Tom se jen usmál a vyrazili jsme na cestu.

8:37 Lesy za městem

Cestou k lesu jsme potkali jen pár lidí, ale nezkoušeli se ani ptát, co máme za lubem. Za městem jsme nalezli jeskyni podle pokynů z deníku. Vešli jsme dovnitř. Uvnitř jsme našli všechny možné nástěnné malby, rozbité vázy a jiné věci co bývají v jeskyních. Pak jsme našli v jedné slepé místnosti proražený vchod, někam do nitra země. Neměli jsme jiný nápad než vejít. Uvnitř se domlouvalo několik těch obrovských bytostí. Zaútočili jsme na ně, aby neměli šanci udělat to oni.  Zatímco Tom s Adrianou po nich stříleli z dálky, já se na ně vrhl s motorovou pilou v jedné ruce a se sekyrou v druhé. Bylo to těžké, jako vždy když jsme bojovali. Tom s Adrianou zabili vždycky nějakého s velkými obtížemi, zato mě to šlo snáze. Jednomu obru trčela má sekyra z hlavy, zatímco ostatní se váleli v kalužích vlastní krve, bez různých končetin… Když všichni leželi mrtví bez různých části, objevili jsme ještě jednoho živého . Zřejmě  se mu bez té nohy blbě chodilo. Přišel jsem k němu a začal ho zpovídat. „Teď nám řekneš na co se tě budeme ptát a kdykoli odpovíš špatně, uříznu ti část těla.“  A výslech začal. Jak jsem slíbil, tak jsem mu vždy pomalu pilou uřízl část těla. Buď jsem zastavil v půli řezáni a řezal někde jinde, nebo jsem mu uřízl část těla a pak mu   jí rozřezával před očima. K mému štěstí v něm zůstala trocha lidskosti, a tak nám po mučení řekl, co vědě. Pak jsem mu uřízl hlavu, aby už netrpěl. Když bylo po všem, přidali se ke mně ostatní kteří, celou tu dobu čekali za rohem. „Zbláznil jsem se že dělám takové věci.“ Říkal jsem si polohlasem pro sebe. Ať už to bylo kvůli čemukoli, bylo mi jasné, že jsem se změnil, jakmile jsem se poprvé s nimi střetl v té vesnici.

9:02 Les

Pak jsme pokračovali tunely podle pokynů onoho chudáka, který teď připomínal spíše puzzle. Došli jsme k východu, který ústil do lesa. „Zvláštní.“ Je už dost hodin na to aby bylo světlo a přitom je pořád tma. Nalezli jsme pěšinu, která měla vést k místu, kde se má vše vyřešit. Na cestě se zjevil jeden z těch obřích tvorů, které teď k smrti nesnáším. Rozběhl se k nám se strašným řevem, který byl slyšet snad po celém lese. Já mu s ještě větším řevem setnul hlavu otočkou se sekyrou a můj křik utichl.

„Ať vědí a připraví se na svůj konec parchanti.“