Noc 2 Tma tmoucí -3

21:06 Cely

Nestvůry se už dobývají dovnitř chybí kousek a dveře prorazí. „Sakra proč jenom vězení proč né něco jiného tady je to stavěný aby se člověk nedostal ven.“ Nikde nebylo ani nic na obranu natož k dostání ven, Adriana se koukala z oken jestli nejde někdo kolem aby nám pomohl ale nic všude bylo mrtvo a to doslova. „Nemáš nějaký nápad Eriku protože si myslím že už tu umřeme. Neboj něco se najde.“ Snažil jsem se uklidnit Adrianu i když jsem měl také tušení že konec naší cesty se blíží.

21:08 Cely

Dveře do cel začínají každou minutou povolovat víc a víc nebude trvat dlouho a dostanou nás.

Chvíli jsem přemýšlel a napadal mě jeden nápad za druhým ale hned potom jsem ze zavrhoval. „To by mohlo vyjít.“ Napadne mě náhodou. „O čem to mluvíš Eriku? Prostě dělej co ti řeknu.“ Pak jsem zkoušel provést svůj plán. Asi po několika mílo minutách jsem byl hotov. Dvě lavičky které byli v celách jsem dal vedle sebe před jediné dveře co tu byli, pak jsem na lavičky položil hasící přístroj a ještě jsem ho další lavičkou zapřel aby držel na místě.

Adriana si stoupla kousek od dveří které měli každou chvíli polevit. Já mezitím čekal u svého výtvoru. „Teď se ukáže co s námi bude.“

Když rozrazily dveře tak jsem kusem další lavičky silně praštil do ventilu na hasícím přístroji, ten jim do obličeje nastříkal spoustu směsi na hašení a nám se naskytla příležitost k útěku. Utíkali jsme co nám nohy stačily a venku zajistili dveře. Naší radost ale pokazilo další překvapení. Venku stála početná skupinka těch rychlých zrůd a také těch druhých které jsme potkali v tom městečku. Chvíli panoval klid a já hledal bezpečný únik než se ozvali na dveřích za námi známé rány které vyprovokovali i ostatní. Ihned se za námi rozběhli a my se vydali náhodným směrem. Utíkali jsme nejdříve kolem domů a vběhli jsme nakonec do uliček což se ukázalo jako špatný nápad. Nestvůry nás po chvíli obklíčili z obou stran a my neměli kam utéct poslední záchranou byla šance  vyrazit jedny dveře  které tu byly. Vší silou jsem se do toho opřel a po druhém nárazu jsem ucítil že jsem si asi vykloubil rameno, nedali jsme se pobízet a utíkali jsme dál.Pak jsme doběhli do velkého skladiště kam jsme se dostali. „Je to pořád lepší a lepší co příjde teď?“ Nestvůry byli slyšet pár kroků za námi a začínali jsme pomalu panikařit, jako dobrá záchrana nám přišel dopravní výtah. Dali jsem se do přivolávání výtahu a jak se zdá šlo to velice pomalu. Chopil jsem se tedy něčeho na obranu a jediná užitečná věc mi přišlo páčidlo se kterým tu nejspíše otevírají krabice. Stoupl jsem si ke stěně a pokusil jsem si rameno vrátit zpátky, bolelo to ještě víc než předtím. Už byli tu. Utíkali na nás a já se vydal k výtahu jak se zdá taky už dojel, Adriana stále mačkala tlačítko dalšího patra abych to stihl jen tak tak a aby se dovnitř nedostali oni. Kvůli zraněné noze jsem trochu kulhal ale od toho šití se to zlepšilo, kulhal jsem tedy k výtahu už jen pár metrů už jen kousek jo……

………..ne nestihl jsem to dveře se zavřeli dřív a nestvůry mě chytli za nohu. Ohnal jsem se páčidlem a dobrá rána mu podle zvuku rozštípla lepku. Začala bitka kterou jsem nemohl vyhrát. Mlátil jsem potvory páčidlem které bylo za chvíli celé rudé od jejich krve, lámal jsem jim končetiny a občas se povedlo i nějakou utrhnout …bylo to prostě příšerné. Nestvůry byli hodně rychlé a já kulhal takže jsem pár ošklivých šrámů získal a pomalu přibývali, kvůli krvi která mi tekla z hlavy jsem přestával vidět a oháněl jsem se dál. Pak nastal klid kolem mě jich leželo dost ale zbytek někam utekl náhle ale přišlo něco horšího ty hory svalů, ty obři. Bylo jich sice jen pár ale i tak to na mě byla veliká přesila. Neváhal jsem a nenechal jsem je zasadit první ránu, já i ty obři jsme se všichni rvali zběsile a udatně jako dávní rytíři při starověké bitvě. Některé se mi podařilo zranit nebo skoro zabít ale bylo to marné přes tu hromadu svalů jim to nezpůsobovalo velké škody a zasáhnout hlavu při takovéhle rvačce je dosti obtížné, proto jsem s nimi bojoval jinak než s těmi předchozími po menší potyčce před výtahem jsme se přemístily mezi věci co tu byli uskladněny a nakonec jsem vylezl na jednu velikou hromadu krabic kde jsem se také úspěšně bránil. Stejně jako předtím jsem mizerně vyděl kvůli krvi která mi tekla do očí a stejně jako předtím to byl nevyrovnaný boj.

„Snad se je nám nebo někomu jinému podaří zastavit.“ Byli jedny z posledních slov které se mi promítali hlavou. Dal jsem se bránil na hromadě ale oni se stále více přibližovali………