Neviditelná

A zase ten křik! Ležím na koberci a čtu si knížku… Tedy spíš sem četla…. A rodiče už se zase hádají! Pomalu se zvedám a při letmém pohledu na hodiny zjistím, že za čtvrt hoďky bude půlnoc. ,,No, co! Půjdu se projít.“

A tak tedy jdu. Je mi jedno kam, jen chci být chvíli sama se svými myšlenkami. A už zdálky vidím ti zahradu křížů – hřbitov. Přelezu plot a dál se zabývám svými myšlenkami… A zase přemýšlím o smrti. Být tak na chvíli neviditelná, být duch, kterého nikdo nevidí, nikdo po něm nic nechce… Být tak svobodná, co bych za to dala… Z mých myšlenek mě vyruší až kostelní hodiny odbíjející půlnoc… Najednou za sebou slyším kroky… Pomalu se mi do hlavy vkrádá strach… Chci utíkat, ale utíkala jsem už tolikrát… Najednou za sebou slyším tupou ránu, jakoby někdo spadl… Ani nevím, kde se ve nevzala odvaha, ale otočím se a vidím na zemi SEBE!

Najednou utíkám… Už není půlnoc, ale ráno… Potkávám tolik lidí, známých tváří. Křičím, prosím, chci je dotáhnout s sebou na hřbitov, ale nikdo mě neslyší… Najednou proti sobě vidím dívku… Blázním?! Vždyť jsem to já!

,, Co… Co se to děje?!“

,,Splnilo se Ti přání. To si chtěla, ne?“…

,,Ano, ale…“ 

,,Mlč, dívej se a poznávej…“

,,Támhle, vždyť to je taťka…“

,,Víš, proč tu jsi?“

,,Ne, proč?!“

,,Abys poznala, co je nevyhnutelné… Že kdyby se některé věci neudály, tak to nebudeš TY… A co smrt znamená…“

,,Smrt?!…“

A ONA jen ukáže směrem k mému taťkovi… Najednou mi všechno dojde… Rozběhnu se za ním, snažím se mu zabránit, aby k přechodu došel, ale nejde to… Jsem neviditelná… Pak už se ozve jen skřípění brzd a… Co to?! Probudím se ve své posteli… Musím do koupelny opláchnou si obličej… Chvíli tam jen tak stojím nad umyvadlem a najednou se za mnou ozve známý hlas…

,,Co ty tu ještě straší?!“

,,Tati…! Ale jen tak…“

,,Ve čtyři ráno?!“

,,Tati?“

,,Copak?“

,,Mám Tě moc ráda.“

,,Já Tebe taky, princezno, ale teď už upaluj na kutě…“