Někdy je lepší nevě...(1)

Projdu pokojem k otevřenému oknu a dívám se do tmy. Je takové ticho. Slyším jen šelest svých vlasů, když si s nimi lehce pohrává podzimní vítr. Z tichého zírání mě vyruší nějaký hluk. Podívám se dolů dozadu k živému plotu kolem domu. Něco se tam hýbe. Co to je? Vypadá to jako…jako…vlk?! Nemůžu uvěřit svým očím. Na naší zahradě je vlk? Jak se sem dostal? Než si stačím vymyslet nějakou alternativní odpověď, ztratí se mi z očí. Okolí plotu stále sleduju, ale není tam nic vidět. Vyruší mě jiný pohyb. Po chodníku kráčí nějaký člověk a já se modlím, aby byl ten vlk už pryč. Ale ne! On zastavuje. Zastaví se přímo pod pouliční lampou, kde o kousek dál ještě pobíhal vlk a já v doteď neznámém poznávám Tea. Kluka, co se nedávno přistěhoval. Někdy ho vídám ve škole, ale to asi jako další stovky lidí, co na ní chodí. Ale to je teď jedno. Nechápu na co čeká. Začnu z toho mít trochu divný pocit, ale krev mi ztuhne v žilách, když se zase objeví ten vlk. Jde přímo k němu. Zhostí se mě panika, protože ho nemůžu nijak varovat, ale pak si všimnu, že Teo nevypadá na to, že by měl ze zvířete kdovíjaký strach. Teď už ho nepozoruju ze strachu, ale spíše ze zájmu. Vlk došel přímo k němu a nechá se od něj hladit po hřbetě. Vypadá to jakoby s ním Teo mluvil. Ale to je přece hloupost. Co to má být? Ochočený vlk? Kde přišel k vlkovi? Z otázek mě vytrhne skutečnost, že jsem se stala středem jejich pozornosti, když oba otočili hlavu mým směrem…