Navždy spolu...

Navždy spolu

Jdu zasněženou cestou a přemýšlím,proč se to tak zvrtlo.Muselo to zajít tak daleko?Vyklubal se z toho jeden dlouhej smutnej příběh.Všechno se nějak obrátilo proti mě…Když jsem tudy šla naposled,vůbec jsem neměla tušení,co se stane.Šly jsme tudy dvě.Tehdy jsme ještě byly dvě…Chtěly jsme slézt tuhle skálu. Teda…já jsem chtěla,ona ne.Nakonec jsem jí přemluvila.Sehnaly jsme si horolezecký vybavení a šly jsme. Byla jsem tak hloupá!Jak jsem si mohla myslet,že se nám nic nemůže stát? Bez instruktora,bez pokynů… Nemůžu uvěřit tomu,že jsem nepomyslela na možná nebezpečí.Zatáhla jsem jí do toho a ona mi důvěřovala. Zklamala jsem jí.Ona…najednou uklouzla.Smekla se a jištění povolilo.Byla jsem nad ní. Natahovala ke mě ruku a prosebně na mě koukala šedomodrýma očima. " Prosím…" měla v očích slzy. " Snažim se…nejde to." Chtěla jsem jí chytit.Natahovala jsem se,ale její ruka byla moc daleko.Nedošáhla jsem na ní.Chtěla jsem se trochu poposunout,abych jí byla blíž,když v tom lana povolila úplně a ona padala. Pdala a padala…Kéž by tak tehdy nedopadla.Ale teď už je pozdě litovat.Už na tom nic nezměním.Rychle jsem seběhla dolů.Ležela tam,hlavu rozrazenou o kámen.,dlouhé světlé vlasy rozprostřené kolem sebe. Oči měla zavřené.Vypadala,jako když spí…Rychle jsem zavolala sanitku.Snažila jsem se jí ještě zachránit,ale věděla jsem že už to nemá cenu.Bylo to strašné.Sanitka přijela v okamžiku.Přiběhli k ní,tak jsem jim ustoupila.Jden z lékařů,co u ní klečel,zavrtěl hlavou. " Není mrtvá,že ne?Zachráníte jí?" vzlykala jsem. Potřebovala jsem naději.Aspoň malinké světýlko naděje.Potřebovala jsem slyšet,že žije.Jen se mě zeptali na její jméno,příjmení a věk. Snažila jsem se zachovat klid,ale nešlo to.Zmateně jsem jim to řekla a oni jí naložili na nosítka a odvezli.Už ani nevím co bylo potom.Vím jen,že jsem si sedla na zem a brečela.Bylo to jako nějaký zlý sen.Nechtěla jsem tomu uvěřit.Ne,tohle přece nemohla být pravda.
Zemřela.
Vzpomínám si,jak pak byl její pohřeb.Měla jsem se poprvé od té události setkat s jejíma rodičema.Bála jsem se,že se na mě budou dívat skrz prsty.Budou mě nenávidět,vždyť jsem zabila jejich dceru! Její táta ke mě přišel a řekl mi,že je mu to líto.A že ví,že i já jsem z toho smutná.Ale že se na mě nezlobí,za to že jsem tehdy byla s ní. Její máma nic neřikala.Myslim,že tehdy vlastně s nikym moc nenamluvila. Přikývla jsem. Chtěla jsem říct " díky." ale vzniklo z toho jen jakési kvýknutí.Bylo mi úzko.Sevřel se mi žaludek i krk. Všechny ty lidi…Bylo to,jakobych teprv teď zjistila že je opravdu pryč.Že už tu není a nikdy nebude.
Před tím,než jí spustili do země byla rakev i s tělem všem k nahlídnutí.Vážne nechápu,koho to mohlo napadnout,ještě jí ukazovat.Jakoby nestačila realita sama o sobě.Nechtěla jsem jí vidět,nechtěla jsem si připustit že tu opravdu není.Ale musela jsem.Nedalo mi to,naposledy se s ní rozloučit. Počkela jsem si,až tam nikdo nebude a šla jsem.Měla na sobě šedé šaty.A světlé vlasy rozprostřené,jako toho večera. " Ahoj" zašeptala jsem. Vím,že jsem asi blázen. " Jak se máš? Asi ne moc dobře,co…?Je tu moc lidí." věděla jsem,že větší sešlosti nikdy moc nemusela. " A všichni jsou smutní.Vím,že se nerada koukáš,na smutné lidi. Ale oni jsou smutní kvůli tobě,víš? Proč jsi nás opustila…? Já vím. Není to tvoje vina.To já jsem to udělala. To já jsem tě zabila. Připravila o život.O spoustu zážitků,veselých i smutných chvil… Mohlas toho ještě tolik zažít…Ale já tě zabila. Odpustíš mi to někdy?"  Věděla jsem,že je mrtvá.Nevím,ke komu jsem to vlastně mluvila.Vypadala tak opravdově…Chtěla jsem,aby tahle noční můra konečně zkončila.Abych se probudila a zjistila,že to všechno byl  jen hnusnej sen."  Alice,ty nesmíš odejít.Chápeš? Já tě potřebuju.Všichni tě potřebujem. Nechoď pryč,prosím…Viď,že tu zůstaneš?Navždycky…I když tě nikdo neuvidí,ani neuslyší.Že tu budeš se mnou…?" Nechtěla jsem si připustit,že už nikdy neuslyším její smích. Už nikdy neuvidím ty její usměvavý oči,už nikdy si nebudem o hodinách šeptat a smát se každý blbosti,už nikdy se nebudem v zimě koulovat,už nikdy ode mě nebude opisovat úkoly,už nikdy nebudem sepisovat seznam vtipných hlášek.Už nikdy…Po tvářích mi tekly slzy. " Alice…mám tě moc ráda…vrať se… prosím…" Skoro jsme spolu vyrůstaly,byla jako moje sestra.Byla kousek mého já.Už jsem to nebyla já,bez ní. Znaly jsme se od mala…Navždy spolu..to bylo naše heslo. Navždy spolu…Už nebylo naše.Ani moje,ani její. Ona už taky nebyla.Zbyla jsem jen já.Samotná…Nechtěla jsem se koukat,jak jí pohřbívají.Bylo to,jako připustit že je opravdu mrtvá.A to já jsem nechtěla.Chtěla jsem,aby zůstala se mnou…aby všechno bylo zase jako dřív. Tak moc jsem si přála aby se zase usmála.Nezklamala jsem jen jí.Zklamala jsem všechny,kdo jí znali…
Byla jsem s rodičema domluvená,že pokud bych chtěla odejít dřív,můžu klidně jít sama.A přesně tohle jsem chtěla udělat.Chtěla jsem být sama.Když odešla ona,už mě nikdo nezajímal…" Budeš mi chybět,pa."
Už je tomu rok,ale přesto jsem se s tím nikdy nevyrovnala.Zbyla po ní velký prázdno v mym srdci.Velká černá díra.Už mi nic nepřipadalo hezký.Když tu nebyla se mnou… Nikdo mi neutřel slzy,kdžy jsem plakala,nikdo mě nepohladil po vlasech,když jsem byla smutná,nikdo mě neutěšoval. Nikdo se se mnou nesmál,nikdo se mnou neprožíval všechny trapasy a nikdo se mnou nebrečel u dojemných filmů. Pořád dokola jsem si vyčítala,to co jsem udělala. To já jí zabila. Zabila…zabila…to slovo mi v hlavě zní jako nějaká kletba.Každou noc se mi zdá o těch jejích očích. To slovo " prosím" se jí v nich odráželo.A já jí nepomohla. Zatáhla jsem jí do toho a ona musela kvůli mě zemřít. Tolik nocí jsem probrečela a tolik dnů prosděla zamčená ve svym pokoji… Mrzí mě,co jsem udělala. Proč jsem nemohla zemřít já? Musela ona? Vždyť to byl můj blbej nápad,ne její…
Všichni lidi jsou mi najednou tak vzdálení…jako bychom byli každý z jiné planety.Připadá mi,že mezi mnou a okolím je jakási neviditelná zeď.Musim na ní myslet…pořád.Co by asi dělala,kdyby tu teď byla? Pořád mi připadá,jako by tu byla.Spíš v to doufám. Nechci se vzdát naděje…Už ani nevím v co bych mohla věřit… Vždyť je mrtvá. Mojí vinou! Tolik se mi po ní stýzká….Chci aby tu zase byla se mnou….proč to nejde…? Nechci na ní zapomenout…Potřebuju jí,bez ní můj život nemá smysl.Byla moje sluníčko,co mi vždycky ukázalo i veselý stránky tohohle světa.Vždycky mi rozuměla a vyslechla…Měla mě ráda,potřebuju jí…
A proto jsem teď tady.Ano,tady to bylo.Pamatuju si to,jako by to bylo včera. Říkalas tehdy, že jestli to zjistí vaši,zabijou tě. Neni potřeba…Už jsem tě zabila já…Tolik se za to stydím.Nemůžu s tím žít.A nemůžu žít bez tebe.Alice,promiň všechno,co jsem ti kdy udělala.Moc mi chybíš,stýzká se mi. Už to nevydržím. Proto jsem sem přišla. Jdu za tebou. Chci ,abychom byly zase spolu. Navždy spolu. Mám tě moc ráda,Alice. Tolik bych chtěla vrátit zpátky čas. Abys tu zase byla se mnou…Stála vždycky vedle mě… Chci být zase s tebou. Slyšet tvůj zvonivý smích a vidět světýlka v tvých očích,když se usměješ.Chci,abys byla se mnou… Já tě měla a mám tolik ráda… Hrozně se mi po tobě stýzká…chybíš mi tu… Nic nemá smysl,když tu nejsi. Měla jsem tě tehdy chytit… Nebo tě do toho vůbec netahat. V mém srdci po tobě zbyla veliká díra,která nejde ničím zaplnit. Bylas kousek mě a teď už tu nejsi… Co mám dělat? Není dne,kdy bych na tebe nemyslela.Není chvíle,kdy bych si nevyčítala,to co jsem udělala. Jsem hrozně bezradná a zoufalá…Nevydržím tenhle tvrdý život bez tebe,Alice. Nezasloužím si žít. nenávidím se za to,co jsem udělala. To já jsem měla tehdy zemřít. Ale nevadí. Všechno se dá udělat později. Ráda pro to udělám ten krok teď. Pro tebe Alice.Chci se ti tímhle omluvit za to,co jsem udělala. A chci aby to bylo zase jako dřív. Jen já a ty…    Vykročím a ….