Navzdory

Vždycky jsem z celého srdce miloval poezii.
Už od malička.
Jak jsem se stával starším, víc a víc jsem poznával chlad tohoto světa. 
Přesto jsem psal o krásách života o nádherách přírody a lásky. 
I nazvzdory tomu, že mi v dětství umřel tatínek, jsem psal dál o štěstí dětí a otců.
Nazdory tomu, že ve škole se mi smáli kvůli brýlím psal jsem dál o toleranci a kráse úsměvu.
Navzdory tomu, že jsem nikdy nepotkal pravého přítele jsem psal dál o přátelství, všech zázracích co skrývá a o tom že bez přítele se nedá žít.
Navzdory tomu, že jsem nikdy nepoznal nikoho jiného z rodiny, než maminku, psal jsem dál o lidech co jsou s vámi po celý život.
Ale pak i ona umřela a já pořád, pořád psal dál.
Už jsem byl dospělí, věděl jsem že ne všichni na tomto světě se mají dobře, ne všichni jsou šťastní, ale psal jsem dál o tom, jak to tu může být pěkné a že ve všem smutku se dá najít radost.
I když mě v životě nikdo nedocenil, psal jsem o slávě a úspěchu.
Navzdory tomu, že jsem nikdy nesehnal pořádnou práci, pořád jsem psal.
Navzdory tomu, že jsem, v životě potkal mnoho utrpení a mnoho křivd jsem skládal básně o pravdě a spravedlnosti.
Navzdory tomu že mi nikdo nikdy nepodal pomocnou ruku jsem psal dál o tom, že lidé by si měli pomáhat, když jsou v nouzi.
Viděl jsem lepší básniky, než jsem já ale ani to mě neodradilo a já psal dál.
Vždycky jsem psal o krásných věcech, o těch hezkých stránkách života.
Navzdory tomu, že jsem je nikdy nepoznal.
Navzdory vší spoutansti a beznaděje co jsem v životě potkal a zažil jsem psal dál o svobodě.
Psal jsem o všem nádherném i když jsem to nikdy neviděl, nepoznal.
Vždy jsem byla smolař, ale já psal o štěstí každého člověka.
Život ke mě byl vždy krutý a chladný. Nikdy mi neukázal svou světlou stránku a vždycky mě nechával topit se v blátě. Navzdory tomu jsem dál psal jak je krásný a úžasný. Že vždy je pro co žít.

Ale pak jsem poznal tebe. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled a něděl, že všechny básně světa se ti nevyrovnají. Bylo to jako v pohádce.
Jenže teď jsi mě opustila a já, i když jsem teď zažil lásku a štěstí, i když jsem  poznal krásu tvého jedinečného úsměvu, i když už jsem věděl jak chutná velká radost a jaký přesně je pocit, jako když ti lítaj motýli v břiše, nemohl jsem o tom už dál psát.
Navzdory tomu, že jsi mě opustila, bych chtěl dál psát.
Jenže už nemůžu.
Nemůžu už psát o kráse a vtipu, když jsem to poznal.
Prostě nemůžu, nejde to.
Už to není jako dřív.
I když vím jak chutná láska a štěstí, nepíšu o tom.
Nepíšu o ničem.
Jsem na dně.
Teprv teď, po všech svých útrapách, po všem tom utlačování a po všem čím jsem si v životě prošel jsem v koncích.
Už nemůžu dál, nemám motivaci.
Moje múza mi kamsi odpluula a já nemůžu…
A tak podávám česté a poslední prohlášení:
Navzdory tomu, že jsem potkal krásu světa a teplo srdce, nemůžu o tom psát.

Po své válce se svým životem i se životy ostatních, kdy už mám vrchol na dosah ruky to vzdávám. Vzdávám se a odcházím se svěšenou hlavou.

                                                                                                Sbohem