Nádraží

Stál sám na tom špinavym, vopuštěnym nádraží a čekal na vlak. Na hnusnej, zrezivělej vlak, kterej ho měj vodvýzt tam, vodkaď už není návratu… Když si všimnul, že na tom zavšivenym peróně už nestojí jenom von jedinej, že sem tam i já, tak pohodil dlouhejma černejma vlasama, který vypadaly uplně jako samet, a udělal pár kroků směrem ke mně… Najednou se ale zastavil a zabodnul do mě pohled svejch studenejch modrejch vočí… Věděla sem, že mě pozoruje, i když sem se na něj nedívala… Cejtila sem jeho pohled… než sem se stihla vzpamatovat, tak stál vedle mě a nabízel mi cigaretu… Vzala sem si, i když kouřim jinou značku, a von mi zapálil… kouřili sme mlčky a von mě neustále pozoroval… Začala mě
nahlodávat myšlenka, kdo to vlastně je… co to je za člověka a hlavně…, co dělá zrovna tady?! Nevodvažovala sem se ho ale zeptat… za těch pár minut, co jsem ho znala, jsem k němu začala chovat skoro posvátnou úctu… Když sme dokouřili, tak sem se mu poprvé za tu dobu, co sme tady stáli, vodvážila podívat do vočí… do těch jeho chladnejch modrejch vočí, který mi naháněly hrůzu, ale zároveň mě strašně přitahovaly… Asi minutu sme se na sebe dívali…. o von potom udělal něco, co bych nikdy nečekala… Z ničeho nic mě začal líbat… Začal mě líbat a já musela uznat, že líbá setsakramentsky dobře… Uplně sem se oddala jeho rtům, který mě doslova vysávaly… Začala sem mu polibky vracet, ale vtom von přestal a odtáhnul se vode mě… Sakra!!! Něco sem zvorala! řikala sem si… ale pletla sem se…. Jenom se ušklíbnul a zase mě začal líbat… potom přijel ten vlak, na kterej sme voba čekali… Vlak, kterej nás měl vodvýzt na místo, vodkaď sme se nikdy neměli vrátit… ale já sem si najednou nebyla jistá, jestli chci tim vlakem vodjet… Nechtěla sem ještě umřít!!! Chtěla sem žít… … žít s nim… Jenomže von mě chytnul za ruku a i přes moje protesty mě násilím vodtáhnul do vlaku… a ten se rozjel… najednou sem pochopila, co je zač… ale už sem nemohla vystoupit…