Na pokraji skály

Stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit.Má skočit?
Skoč,honem skoč,ať to máš ze sebou.Ne nemůžu.Co když se rozhodnu špatně?Budu smrti litovat.Vždyť ti ublížil.Chceš ho mít na očích? Ne nechci.Tak skoč.Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda.Ale on tě zradil.Dá se to napravit.Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou,že? To bych neunesla. No tak skoč!Nemůžu,co moji rodiče?Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid.Nemůžu…
Skoč,vykašli se na ten zkurvenej život.Nemá cenu tady žít.Máš pro co?Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí.Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál..Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště.Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve..A ona to viděla.Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano.Stala se duší.Ale není duše více než tělo?
…cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli.Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? truchlí..?ví ,že zemřela?..opodál přijel šťastný pár.Kluk a pohledná dívka.Sedli si na deku,kterou sebou přivezli na kole.Lehli si a začali se mazlit.Dívka se otočila a pohlédla dolů do údolí.Spatřila ji.Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví.Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo.Oba utekli..Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál…
..lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla…Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ..Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku..najednou viděla pod sebou město, kostelní věž, celý kraj jako na dlani… Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří…jenže nemohla dělat vůbec nic..Byla v rukou vzduchových vírů…
…její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla.Chci zpátky! ale to nepomohlo…je pryč navždy..teď se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět,na svět,který chtěla opustit,který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji..
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější…
Začínala toho litovat…začínala si uvědomovat,že jí bude chybět rodina.Její máma,která jí vždy pomohla,vždy jí poradila,někdy vynadala,ale v jádru měla pravdu.
Táta..moc si s ním nerozuměla,ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala..ale teď…cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval… je konec..
V dáli se ozvalo houkání…tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu.Odněkud se ozval hlas…"máš možnost se vrátit pokud chceš,musíš se jen včas dostat ke svému tělu"
Ano,ano! chci..
Zkoušela pohnout sebou..nešlo to..foukal moc silný vítr..nešlo to 
Už už byla u svého těla..překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale..uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou..ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě,pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit.S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm.Už je konec..