Mlha

Dvanáctá

„Tak dělej! Pij.“hleděl na něj nedočkavě, oči se leskly ve světle tančících plamínků svíček „A opatrně, nechce se mi uklízet.“průvan zavál světlo k druhému muži, sklánějícímu se nad lavičkou.

Nepříjemný pohled. Z úst tenkými proužky mu stékala po bradě rudá krev. Stroužky nepřestávaly proudit. Kapičky na oblečení ležícího se červeně třpytily. Po chvílích se hruď nadmula a polomrtvý tiše sténal bolestí. Chroptěl krev.

„Ty seš hlupák. Kolikrát ti to mám vysvětlovat.“prvý muž protočil černé oči v sloup. Přešel k lavici a naklonil se nad umírajícím. Špičáky v jeho ústech se zformovaly. Ostré, silné zuby se zapily do krvavých stop na krku oběti. Dlouhé loky umlčely mrtvolu. Naposled vydechla a v ústech se jí začervenala sladká tekutina.

„Uhni.“zaryčel druhý muž chraplavým hlasem. Vypadal natěšeně, jakoby ho rituál v chladných prostorách těšil. Oblečen v černém plášti s roztrhaným lemem a dlouhými kalhotami. Připomínal  Zora. Nahnul se opět k mrtvému tělo a tišil žízeň.

Ten první si utřel kapičku rudé z koutku a posadil se na lavici vedle ležící postavy. Hleděl temnýma očima k oknu ven z místnosti. Pruhy zešedlého světla prořezávaly tmu. Šedavé ostří měsíce unikaly a černaly někde v té tmě na druhé straně pokoje plného zrezivělých kol. Trámy podpírající střechu prožrali červi. Ztrouchnivělé kusy dřeva padaly na zem v průběhu času. Ohlodané stoupy, které ty nejchatrnější z trámů nedůvěřivě podpíraly zčervenaly stářím.

Pohlédl nepříjemně blízko ke mně. Stáhl jsem se dál. Do té temnoty střešního trámu. Možná tak ty rudé oči svítily nepatrně z tmavého koutu. Nehodlal jsem utéci. Zůstal jsem na chatrném, prožraném trámu.

Muž se zvedl od zbledlé umřelé. Spokojeným pohledem se zadíval na svého společníka a hřbetem ruky otřel šmouhu u pusy. Ruka zrudla.

„Příště půjdeš  na lov sám.“řekl muž a nadále hleděl mým směrem. Nejspíš se nehodlal vzdát pocitu, že na něj koukám. Merion. Na svou povahu až příliš známý společník. Znal jsem ho. Už měl tu čest setkat se se mnou. Nepříliš milá osoba. V povaze neměl jak lítost, tak hrdinství. Dělal to, co dělá spousta takových jako je on. Když přijde na boj, raději stáhne zbaběle ocas mezi nohy a uteče do lesa. Nepochybně by se ale ubránil. Když ne silou, tak myslí. Ta jeho tvrdohlavost mě opravdu dokáže vytočit. Hledí, ani není schopen odpovědět, jen hledí. Stejně tady v té tmě nic neuvidí, zrak není jeho silná stránka.

„Příště?“udivil se ten malý, slabý upírek u lavice. Neznal jsem přesně jeho jméno, ale tipl bych si tak Pepa, maximálně Lojza. Párkrát  jsem na tuhle trosku natrefil. Byla to opravdu velice komická situace. Ale musím uznat že má v sobě cosi jiného, než právě zdatný Merion. Že by to bylo to, kvůli čemu si ho přivlastnili. Nepochybně proti jeho srsti. Kdopak by chtěl viset na cizí krvi.

„Zítra. Místo si už najdeš sám. Dost dlouho ti stojim za zadkem.“odpověděl můj drahý přítel a konečně spustil oči z místa, kde jsem se schovával. Popošel k jejich dnešní večeři. Zajímavá vlastnost, porovnávat cizí krev „Dnes to už bylo lepší.“tuhle větu jsem od něj čekal. Říkal to vždy. Přesto se ten druhý usmál a opřel se o sloup. Dřevo zapraskalo.

„Jak dlouho to tu stojí?“s nepřítomným pohledem zabrnkal prstem do dřeva, ze sloupu odletěly třísky. Hned bych ho klovl. Opře se o něco víc a letím dolů za ním.

„Dost dlouho, to jsem byl ještě mladý.“ušklíbl se Merion. V jeho očích sem zahlédl něco jako zášť. A Měl dokonce pravdu. Když tuhle stavbu budovali, vypadal ještě snesitelně. To mi totiž ještě nezastříhl útěkovou cestu.

„Komu to patří?“pobaveně se otázal podruhé.

„Komu by to tu tak mohlo patřit? Že by tomu nevinnému sedlákovi, kterýmu jsi dneska zakroutil krkem bez důvodu. Laskavě se přestaň  pošetile usmívat, jinak ti přišiju na obličej úsměv, ze kterého se nevzpamatuješ.“víc bych být na místě té bábovky nezkoušel, tenhle upír drží slovo „Ukliď tu ten svinčík.“

Začal na jeho pokyn, i když ne zrovna s lichotivým úšklebkem, uklízet. Tedy uklízet, tělo pokropené čerstvou krví shodil dolů z lavice a dokutálel k poklopu, který zamknul na zámek. Pak přišlo na odklízení krvavých stop. Upír vytáhl zpoza hábitu jakousi lahvičku, hodil by se k ní název „leštidlo“ a hadřík. Skvrny zmizely i ze dřeva a až na pár strupů na lavici, od zaťatých nehtů, vypadala deska stejně, jako předtím-opotřebovaně.

„Už to máš?“provokativním hlasem pronesl můj starý známý a pobaveně se ušklíbl.

„Hotovo.“odpověděl, skrčený v čupu a schoval lahvičku zpět do náprsní kapsy. Svíčka zhasla. Z polorozvitého okna dovnitř zafoukal vítr písek a prach. Potřepal jsem hlavou, prach nepříjemně štípe v očích.

No jistě, Merion hbitě otočil hlavou k mému směru a zvedl se z židle, na které odpočíval.

Přešel pode trám, na kterém jsem si pohodlně oždiboval červíky. Neměl jsem strach, ani v nejmenším, že by mě zpozoroval. Na to jsem byl až moc šikovný a upletl kolem sebe hustou síť.  Černé nitky zatměly už tak dost tmavý rožek.

„Nevidíš tam něco?“zeptal se kolegy a nespustil ze mě oči. Vím, že stoprocentně koukal na mě. Byl jsem si ale stejně tak jistý, že mě nemůže spatřit. Už jsem chtěl podniknout další magický trik, když na dveře někdo zabušil.