Mizím...

Ležím na posteli, je večer a opět vzpomínám.Vzala jsem si do ruky tužku a blok a začala kreslit palác v Dillí, ten na mě opravdu zapůsobil.Učaroval mi. Ty dokonalé tvary a barvy, zapadající do místního panoramatu u mohutné, posvátné řeky Gangy. Jak ráda mám cizí země.

K ránu jsem musela vždy kreslení nechat, protože bolela hlava a ta neskutečná rýma opravdu obtěžovala. A prášky pořád nezabíraly. No co, šla jsem i tehdy do školy. Sedla si do lavice a nedávála pozor, bylo mi ještě hůř, proto mě učitelka poslala domů. Tak to tedy musím vypadat vážně hrozně, myslela jsem si. Po namáhavé cestě, jsem se doma podívala z posledních sil do zrcadla, to co jsem viděla mě vážně šokovalo, na pobledlém obličeji jsem měla opravdu ošklivé akné a vůbec se nehojilo.Příšerné. Jak se na mě mohl někdo dívat. Šla jsem si lehnout. Po noci s horečkou mi nebylo lépe, ale nebylo to tak zlé a šla jsem se na chvíli projít. Došla jsem do parku k jezeru, ráda tam sedívám pod starou olší a poslouchám šum větví a pozoruji jak si sluneční paprsky hrají s vlnkami vody.Opravdu dlouho jsem tam přemýšlela, ale v blíže neurčenou chvíli mě přemohl spánek. Zdalá se mi o hrozivě pokroucených kostech, zmrzačených lebkách, jež se nevejdou do hrobu pro své nezměrné množství. Probudila jsem se zpocená, vystrašená s pocitem težkosti. Ale nebyl to jen pocit, byla to skutečnost. Ležela jsem v pokoji, že to byl pokoj nemocniční jsem poznala podle sestry na židli u mojí postele. Přidušeným hlasem jsem se zeptala:,,Proč tu jsem?“ Sestra před odpovědí zavolala doktory a odvětila, že jsem v parku ležela v bezvědomí a jeden mladý pár zavolal o pomoc. Lékaři se tvářili stejně vyděšeně jako já. Primář z nenadání řekl: ,,Děvče, podle prvních testů máš asi Hansenovu chorobu neboli Lepru.Zdá se to naprosto nemožné a v testech budeme pokračovat, přijedou experti ze zahraničí , jsme totiž zcela bezradní. Jak se jmenuješ ? Musíme kontaktovat rodiče.“ Němě jsem na něj zírala, bez jediné hlásky, bez jediné myšlenky. Ty se vyrojili jako včely až za dlouhou chvíli.Já mít Lepru nemůžu! Ta nemoc je přece dávno vymícená! Lékaři se jistě zpletli…mám třeba chřipku. Bylo mi slabo , ale něco mě nutilo utéct. Personál za chvíli opustil pokoj. Odstranila jsem kapačky a otevřela okno.Šteští, že jsem v přízemí. Chůze mi nedělala až takové problémy.Nevěděla jsem kam jít, tak jsem šla k řece, také jedno z mých oblíbených míst. Chvíli před západem slunce mi někdo položil ruku na rameno. Hrozně jsem se polekala.Ale byl to Erik.,,Celý den jsem tě hledal, kde jsi prosím tě byla?“ Oddechla jsem si. Došli jsme domů,úplně jsem zapoměla na údajnou nemoc a únavu.Ale lékaři nezapoměli, zjistili můj útěk.Schoulila jsme se Erikovi v náručí, ale stále nevěděl co se děje.Opravdu velmi rychle jsem mu řekla, co se stalo a začala hystericky plakat. Konejšil mě slovy: ,,Neboj dá se to léčit.“ Pak mě lékaři odvedli do sanitky.V nemocnici v karanténě jsem strávila měsíc, léčba neměla vůbec žádné vysledky a zdálo se mi,že přestávám vidět. Ano, oslepla jsem. Bojovala jsem a naučila se v malém prostředí nemocnice se slepotou žít i umírat. Jeden den sestra donesla dopis a přečetla mi ho.Psal Erik, chtěl přijít, ale nebylo mu to dovoleno. Za dva dny, jsem uslyšela vrznout dveře a skoro jsem věděla, že to musí být on a pozdravila ho. Ale odpověď byla poněkud jiná než jsem čekala. „Ehh, já nejsem Erik, já jsem Míša, mám zlomenou nohu tak jsem tady, ale psstt, jsem tu tajně.“ Já měla opravdu velkou radost, že moje nejlepší kamarádka se přišla podívat.Ale pohled to nemohl být hezký. Měla jsem zohavenou tvář a u ruky už hrozila amputace. Povislá, nehybná oční víčka upozorňovala na slepotu. Já už skoro smyslů zbavená jsem měla šílený nápad: ,, Ty chceš taky Lepru, že jo?! Vem si můj hrnek čaje a pij! Vím, že chces trpět jako já! Vím to..vím! Znovu jako při prvním pokusu , jsem odtrhla kapačky a dýchací přístroj a nahmatala hrnek čaje. Chtěla jsem ho po ní hodit. Míša mezitím utekla.

Upadla jsem. Hrnek se rozletěl na tisíce střepů a tekutina se začala rozlévat. Z mých lepratických stigmat se řinula krev a smísila se s čajem. Dech se mi zadrhával a já bojovat přestala. Zůstala jsem nehybně na zemi a čekala na smrt. Nečekala jsem dlouho. Poslední nádech zkončil v půli.